zpět na detail: Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností
Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností
Navštívila jsem workshop s názvem: Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností
Komunikace s rodiči ve školním prostředí je hodně důležitá a nenahraditelná a mnohé na ní zaleží. Někdy se díky kvalitní komunikaci a diskuzi s rodiči dá vyřešit spousty problémů. Ale pak se pedagogové mohou setkat i s komunikací, ne zcela příznivou a troufám si tvrdit, že tento způsob bohužel převažuje, málokdy se setkáme s bezproblémovými a spolupracujícími rodiči.
Zvláště ve školním prostředí je komunikace přece jen trochu složitější a náročnější, zejména pro pedagoga, který se setkává s různými typy a osobnostmi rodičů. Zvláště pak, když se jedná o řešení nebo sdělování rodičům nějakého problému, týkajícího se jejich dítěte... Poté teprve nastávají reakce, které mohou být také různé, očekávané i překvapivé. Najdou se i rodiče, kteří své dítě přehnaně brání a nepřipouští jiný, než svůj pohled na situaci. Nebo dítě kryjí, ale nevím, proč mu raději nepomohou... Taková komunikace je bezúčelná a ani dítěti nijak neprospívá.
Od pedagoga to vyžaduje určitě asertivní chování, velkou trpělivost a i zkušenosti. Podle mého názoru, by se za takových nepříjemných okolností neměl s rodiči vidět poprvé. Měl by se tedy snažit s rodiči navazovat kontakt už od začátku, být s rodiči „za dobro“. Samozřejmě to vždy není možné.
Řekla bych, že problémy s drogami, zejména s alkoholem, se na základních školách objevují docela často. Zvláště pak u dětí v pubertální věku, kdy si to prostě potřebují vyzkoušet. Proto bych já osobně asi nejednala nějak přehnaně tvrdě, dítě bych si vzala bokem, situaci bych s ním probrala a rodiče bych samozřejmě upozornila, ale určitě bych při takové první zkušenosti dítěte nevyvozovala nějaké vážné důsledky. Ale samozřejmě záleží na všech zvážených okolnostech. A na komunikaci a spolupráci s rodiči.
Pokud se problém opakuje a s rodiči se nedá dohodnout, nepřipouští problém dítěte, ale naopak viní učitele či školu, je nutné obrátit se na sociálního pracovníka. Problém bude pravděpodobně v rodině a v jejím nesprávném fungování a škola ho dvojkou z chování nevyřeší.
Já mohu jen doufat, že jako předškolní pedagog se s takovým problémem nesetkám
Spousty rodičů si myslí, že přece oni nejlépe znají svého potomka, jen oni jsou ti, kteří vědí, co je pro něj nejlepší. Toto pravidlo podle mě platí zvláště u rodičů dětí s postižením. Je to samozřejmě pravda a proto také konečné rozhodnutí vždy záleží jen na rodičích.
Komunikace s těmito rodiči je vždy velmi složitá a citlivá. Tito rodiče mohou být spíše uzavření a také velice opatrní.
Je nutné znát způsoby komunikace, způsoby, jak navázat kontakt s rodiči, jak hovořit na tak citlivá témata, jak reagovat v případě nespolupráce. Pedagog musí mít i určité informace a znalosti, s kterými pracuje. Musí dokázat poradit a povzbudit. Jeho práce není vůbec jednoduchá, jak už jsem se několikrát přesvědčila, přesto ale zajímavá.