Dne 28. března jsem navštívila workshop s názvem Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině. Tento workshop vedly paní magistry Klaudia Eibenová a Milena Vincenciová a zabývaly se problémem poruch učení, zejména tedy dyslexií a dysgrafií, ale nejen těmito nejznámějšími poruchami, ale také jsme se dozvěděli například něco o dyskalkulii nebo dysortografii.
Ze začátku jsem nevěděla, co od tohoto workshopu očekávat. Říkala jsem si, že to asi nebude moc zajímavé, protože se o těchto poruchách mluví často, tak jsem si myslela, že se nemůžu dozvědět nic nového. Ale nakonec jsem byla ráda, že jsem si vybrala právě tento workshop. Díky němu jsem si uvědomila, jak to musí být pro lidi trpící nějakou poruchou učení těžké. Myslím si, že to pro mě bylo přínosné. Jsem ráda, že jsem měla možnost vyzkoušet si na vlastní kůži, jak to asi vypadá, když někdo trpí poruchou učení a jak se cítí. Zkoušeli jsme například číst zdvojený text, doplňovat správně slova, ve kterých byla přeházena písmena nebo napsat diktát levou rukou a to navíc v časovém stresu. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být natolik stresující záležitost. Po celou dobu, přestože jsem věděla, že je to jen hra, jsem byla v neuvěřitelném napětí a cítila jsem se bezmocně, když jsem nebyla schopná doplnit správná písmena nebo jsem nestíhala při psaní diktátu. Díky tomu jsem si uvědomila, jak hrozně se musí cítit děti, které trpí některou z poruch, nebo i několika poruchami současně.
Vzpomínám si, že jsem na střední škole měla pár spolužáků, kteří trpěli dysgrafií a dyslexií a vždy jsem jim záviděla, že se jim ulevuje a že nemusí psát celé diktáty. Nečekala bych, že to pro ně může být opravdu tak těžké. Především to musí být velká zátěž na psychiku. Myslím si, že by se tyto poruchy neměly v žádném případě podceňovat. Měla by se jim věnovat pozornost. K dítěti s poruchou učení by mělo být přistupováno jinak, než k „normálním“ dětem. Dle mého názoru je velkým problémem, pokud se porucha neobjeví včas a dítě je nuceno ve škole slýchat výtky. Pro dítě taková situace musí být velmi stresující a může se stát, že se s tím bude jedinec vyrovnávat celý život. Také si myslím, že je pro dítě také velmi deprimující, pokud se mu spolužáci vysmívají, že neumí plynule číst nebo bezchybně psát.
Dítě trpící poruchou učení by mělo mít hlavně plnou podporu rodiny a také učitelů ve škole, aby se s tím dokázalo vyrovnat.