Úvahy /

Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Na workshop s názvem Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině jsem se docela těšila. Byla jsem zvědavá, co nového mi mohou lektorky workshopu povědět. Vždyť o poruchách učení ve škole slyšíme takřka každý semestr.
Já osobně žádné zkušenosti s poruchami učení nemám. Ani když jsem chodila na základní školu, tak se o této problematice moc nemluvilo. Některé děti četli a psali lépe, jiné hůře. S tím se nedalo nic dělat. Podle mého názoru tyto poruchy nejsou fenoménem až dnešní doby, ale vyskytovaly se i v minulosti, jen o tom nikdo nevěděl a neschopnost číst či psát se připisovala hlouposti.
Existuje velké množství poruch učení, uvedu například poruchu čtení, psaní, počítání, obratnosti,… V mnoha případech se tyto poruchy propojí. Lektorky workshopu nám nejprve popsaly některé poruchy učení a upřesnily, v čem spočívají. Poté nás seznámily s životními příběhy několika lidí s poruchami učení, což mě velmi zaujalo. Tito lidé musí vynaložit mnohokrát větší úsilí při vzdělávání ve školách a často bývají terčem posměchu spolužáků. Školní prostředí pro ně musí být plné stresu a úzkostí, které musí snášet každý den.
Do absolvování workshopu jsem netušila, jak hrozně se může dítě s poruchou učení cítit. Ovšem lektorky pro nás měly připraveny speciální úkoly, díky kterým jsme si mohli alespoň na chvilku vyzkoušet, jaké to je, trpět poruchou učení. Dostali jsme text, který psalo dítě s poruchou učení. V textu byly vynechaná některá písmena, která jsme měli doplnit. Do té doby jsem si myslela, že jsem docela chytrá a že to zvládnu levou zadní, ale mýlila jsem se. Neměla jsem sebemenší šanci text doplnit. Až po odhalení správných písmen dával text smysl, i když písmena si dělala, co chtěla. Další cvičení, které si pro nás lektorky připravily, byl diktát. Každý si měl vzít tužku do jiné ruky, než kterou píše, a psát to, co lektorka diktovala, přičemž s námi neměla slitování. Při tomto diktátu jsem zažila pocity bezmoci. Opravdu jsem chtěla psát rychleji a lépe to, co lektorka diktovala, ale ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to. Má ruka nebyla schopná napsat text v požadované rychlosti a už vůbec neposlouchala, pokud šlo o tvary písmen. Můj diktát vypadal hůř, než diktát prvňáčka na základní škole. Nedokážu si představit, jaké úsilí musí vynaložit dítě s poruchou, aby text napsalo správně a bez chyb. Zdravého člověka přitom ani nenapadne, že jsou mezi námi lidé, kterým tak jednoduchá věc, jako napsat pár vět, dělá obrovské problémy.
Díky tomuto workshopu již chápu, jak se cítí děti a vlastně nejen děti, s poruchami učení. Nemůže to být nic příjemného a tyto lidi obdivuji za to, že s těmito poruchami musí bojovat den co den.