Úvahy /

Vnitřní portrét, psychohrátky s výtvarnem

Psychohrátky a ještě k tomu s výtvarnem? Tak tam musím být! Tak tohle mi znělo hlavu při pročítání nabízených akcí pvpčkem. Po nesnadném boji s počítačem a přihlašovacím systémem, jsem se na akci úspěšně přihlásila a už se mohla jen těšit
První dojmy byly skvělé. Příjemné prostředí, plné pohodových lidí. Milý, energetický pán, co si na nic nehraje, se představil jako náš průvodce celým víkendem. Byla jsem zvědavá a plná očekávání. Po dostatečném seznámení opadly bariéry a my mohly začít „pracovat“ na nás samotných.
Celý víkend se nesl v tvořivém duchu – výtvarném a divadelním. Mně osobně více vyhovovala výtvarná složka – ztvárňování sebe sama různými způsoby a v odlišných náladách. Bavilo mně nahlížet do sebe, pozorovat se, jak reaguji vnitřně a co pak opravdu projevím navenek. Vzhledem k mému studijnímu oboru mi nedělalo problém veřejné vystupování, ukazování svého vnitřního světa tomu okolnímu. Důležité pro mě bylo, že jsme se v kolektivu cítila bezpečně a příjemně, takže jsem neměla potřebu něco ukrývat. Také jsem si uvědomovala, že je to příležitost k mému růstu, že je každému vlastně jedno, jestli něco řeknu nebo ne, ale když budu mlčet, ošidím tím jen sama sebe, nikoho jiného. Touto „filosofií“ jsem se snažila řídit celý víkend. A myslím, že se mi to docela i dařilo.
Nejzajímavější pro mě byla vrcholná aktivita – onen náš vnitřní portrét. K realizaci jsem využila klidnější místo, kde nás bylo jen pár. Dlouho dobu mi zabralo přemítání o tom, co vlastně mně dělá mnou. Co mě utváří a formuje? Začala jsem tvořit a nechala se vést, něčím, co přesně vědělo, jak postupovat. Co namalovat, co nalepit a hlavně co to všechno bude znamenat. Po stavu neděli odpoledne jsem byla příjemně naladěná, s pocitem tvořivého ducha a chutí pokračovat dál. Závěrečná aktivita byla velmi zajímavá a přínosná. Mám pocit, že se lidé v dnešní době do sebe nechtějí moc dívat. Pořád se něčím zaměstnávají, pracují do padnutí, když jdou do přírody, poslouchají hudbu. I když jsou nemocní, musí neustále něco dělat. „jen“ ležení a léčení jim nestačí a přijde jim málo. Mají pocit, že jim něco uniká, že si nemohou dovolit být jen sami se sebou. Když se takových lidí zeptáte, jací si myslí, že jsou, popíší vám brilantně co všechno dokázali, co umí a kolik toho za den stihnou. Ale o nic samotných se toho už tolik nedozvíte. Bojí se být sami se sebou a proto se schovávají za moc práce a málo času. Myslím si, že by si takovýto „vnitřní portrét“ měl vytvořit jednou za čas každý z nás. I kdyby to mělo být jen v naší mysli, je to lepší, než nic. Chvíli se zastavit, uvědomit si, kým jsem, co je mým cílem, pobýt si sami se sebou a chvíli prostě jen BÝT.

Nechce se mi tohle všechno svádět na dobu, ve které žijeme. Na dobu, kdy máme jeden k druhému blízko jen přes sociální sítě a telefony. Řešíme peníze, sousedy a děláme všechno proto, abychom nemuseli řešit sami sebe. Ale proč? Čeho se tak bojíme? Skrývá se v nás nějaká hrůza, kterou když si připustíme, ztratíme práci, rodinu a bůh ví, co ještě? Ne, naopak. Když se každý z nás bude chtít jednou za den ponořit aspoň na pár minut do sebe, může tam objevovat ty bubáky, které nás tak děsí. Může na nich pracovat a zpracovávat je a následně je do sebe integrovat, aby se stali přirozenou součástí nás samých. Tím každý z nás aspoň o kousek povyroste. A o to přeci jde, ne? Tak pojďme teď na exkurzi každý sám k sobě, ať se pak můžeme seznamovat navzájem. Díky, Vnitřní portréte, zase jsem Tvou zásluhou kousek povyrostla.