Úvahy /

ÚVAHA: Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství

Hned jak jsem uviděla název tohoto workshopu, řekla jsem si: „Tak tady nesmím chybět.“ Zajímalo mě totiž, jak lze v dnešní době vydržet jako učitel ve škole (myšleno na základních školách), když jsou dnes děti drzejší a drzejší, a ještě ke všemu s úsměvem...? Absurdní. Přesvědčena o tom, že to prostě nejde, pokud na to člověk nemá povahu, vydala jsem se 17. března do DDM v Olomouci, abych se toto „tajemství“dozvěděla.

Sedím, čekám, když tu vejde velice rázně vypadající žena. Působila na mě tak nekompromisně a s takovým respektem! „Ne, další taková ne! Takových už znám!“. A v tom mě to trkne. O to přece jde! Vzbudit respekt už v první chvíli, co vejdu do třídy, sjednat si pořádek hned první den, bez toho, aniž bych toho musela mnoho namluvit. Všechno naznačila gesty a jednou jedinou větou: “Dobrý den“. Ale ten tón hlasu! Ten mluvil za všechno... Udělat si pořádek na začátku, aby si děti nemyslely, že si mohou dělat, co se jim zachce. Ano, učitel musí vzbuzovat respekt, ale děti se ho na druhou stranu nesmějí bát. To by bylo všechno špatně.

Paní Eibenová nám ukázala, jak se máme jako budoucí učitelé chovat k hyperaktivnímu dítěti. Což rozhodně není na škodu, protože dozajista každý učitel ve své třídě na takového žáka narazí. Je dobré vědět, že k takovým dětem máme přistupovat s trpělivostí, kterou podle mě každy učitel musí být vybaven, nesmíme na ně křičet, tlačit, je třeba občas takové dítě pohladit...Rozhodně se nesmíme rozčilovat, protože tím bychom zbytečně rozčílili i ono dítě. A mít dva rozčilené ve třídě není zrovna nejlepší.

Další radou do „učitelského života“ bylo, jak bychom mohli správnou cestou motivovat děti k dalším a lepším výkonům. Není v tom žádná věda. Stačí třeba mírně pokývnout hlavou (ano, to bylo dobře, jsi machr) nebo se snažit, aby naši pochvalu děti vyčetli přímo z našeho pohledu, z naší tváře.

Tak tam tak nadále sedím, dívám se na tu paní učitelku zahrnující nás dalšímí radami, a první dojem z ní se pomalu vytrácel. Stála přede mnou paní Eibenová, učitelka ze základní školy, dáma s mnoha zkušenostma. Nejspíš ženská, která se nenechá jen tak něčím rozhodit a zaskočit. Ta, která nerozlišuje mezi lepšími a horšími žáky, což by měl umět každý, protože jeden je lepší v tom, druhý zase v onom.

Přestože studuji pedagogickou školu, nikdy nechci učit. A nikdy jsem učit nechtěla. Možná proto, že na to nemám povahu, možná proto, že na to nemám nervy. Jedno je ale jisté. Během worhshopu jsem byla na chvíli přesvědčena, že by to zase tak špatné povolání být nemuselo. Rozhodně už vím, jak vydržet ve školství. A S ÚSMĚVEM.