Jak s úsměvem vydržet ve školství

Dne 28. Března 2013 jsem navštívila workshop na téma Jak s úsměvem vydržet ve školství. Hned na počátku, kdy jsem si vybírala na tento semestr tři workshopy, mě na první pohled zaujal workshop s poutavým názvem Jak s úsměvem vydržet ve školství. Dalším důvodem, proč jsem se na tento workshop přihlásila, bylo, že já sama studuji pedagogickou fakultu a v budoucnu se mi právě informace o tom, jak vydržet s úsměvem ve školství, budou nejspíše velice hodit.
Přednášku na toto zajímavé téma měly v režii dvě dámy – lektorky paní Mgr. Klaudia Eibenová a paní Mgr. Milena Vincenciová. Obě jsou již několik let velmi váženými učitelkami na základní škole. Během workshopu nás seznamovaly se svými životními zkušenostmi a zároveň nám dávaly cenné rady nejen do našeho budoucího povolání fake taschen v roli učitelek (učitelů), ale také rady do našeho života.
Velice mě oslovil jejich přístup a vystupování. Dokonce několikrát jsem si říkala, že bych si přála vrátit se na základní školu a mít právě takové paní učitelky. Ale bohužel stroj času neexistuje. A tak se v budoucnu pokusím alespoň trošku podobat těmto pro mě příkladným Paním učitelkám. Myslím si, že rady, které jak jsem již v úvodu zmiňovala, se mi budou jistě hodit. Nejen, že jsem si horlivě vše zapisovala do poznámek, ale hlavně jsem si spoustu věcí zapamatovala. Není důležité mít třídu plnou geniálních a nadaných žáků, ale hlavní je, mít ve třídě charakterní a poctivé žáky, se kterými se budu moci na čemkoli domluvit a v případě nějakého problému jim umět pomoci. Dobré vztahy a vzájemná komunikace patří ke stěžejním prvkům k vytvoření příjemné atmosféry ve třídě. Proto doufám, že se budu těmito radami, pokud se tedy jednou stanu paní učitelkou, neustále řídit. A úsměv mě bude provázet po celou dobu mé učitelské kariéry.
Po skončení workshopu mě napadla otázka: „Dokážu ale být opravdu takovou učitelkou? Přemýšlela jsem nad tím skoro celý den a přemýšlím nad tím i nyní. Již několikrát během doby, co studuji pedagogickou fakultu, jsem si říkala: „Co tu vlastně dělám? Chci opravdu učit?“ Na tyto otázky si s jistotou ani nyní neumím odpovědět. I když, jak jsem zmiňovala v průběhu mé úvahy, bych si přála být právě takovou učitelkou, jaké byly lektorky, které nás provázely celým workshopem. Ale opravdu nevím, jestli bych to dokázala. Nezbývá mi tedy nic jiného, než hledat odpovědi na mé otázky. To znamená, vydat se na dlouhou cestu a doufat, že dojdu ke správnému rozřešení. A třeba se jednou stanu paní učitelkou – takovou, na kterou se budou děti usmívat a rádi za několik let vzpomínat.