Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Finty na nápravu učení... Jsem ráda, že se tyto finty stále a stále více využívají. Nikdy jsem si nemyslela, že je to až tak aktuální problém, ale po absolvování přednášky na toto téma, se můj pohled na věc změnil. Asi to je stále častější problém...Jak dlouho tu je? Možná tu byl vždy, ale až teď jsme si ho začali všímat, možná by jsme ho objevili dříve, ale nechtělo se nám a možná můžeme být rádi, že jsme ho neodhalili ještě později. Zkrátka tu je a podle toho se musíme chovat a snažit se ho překonat. Ale těchto poruch je tolik... Co když nějakou nesprávně přiřadíme naprosto zdravému, jen trochu línému, dítěti? Vlastně o co jde? Vždyť nebylo by horší nepřiřadit ji tomu, kdo to potřebuje a má problém, nebo ji přiřadit tomu, komu nic není?
Ale, když nad tím tak přemýšlím, jestli dříve tyto specifické poruchy učení jako například dyslexie a dysgrafie také byly, proč je nikdo neřešil? Třeba to je tak jak s doktory, dokud nezajdete na prohlídku, kde Vám doktor řekne, že jste nemocný, cítíte se zdráv.Tak to má i dítě jemuž se řekne, že má jistou vadu a proto mu tak nejdou diktáty nebo písemky, tak se prostě přestane snažit. Vzdá to. A přitom, kdyby nevědělo, že je něco v nepořádku, jednoduše by se více snažilo... Když tyto poruchy naši rodiče a prarodiče ve svém dětství neznali, taky se jen víc učili... Možná se pletu, ale přijde mi, že v dnešní době každý, ať děti nebo jejich rodiče, se snaží nějak obejít své povinnosti. Snaží se mít vše jednodušší. Vždyť se říká, že o co těžší zkoušky člověk ve svém životě překoná, o to silnější je pak jeho charakter a odhodlání věci dokončit... Těžko na cvičišti, lehko na bojišti...
Nemyslím si, že jsou špatné různé úlevy a úpravy testů pro děti s těmito problémy. Naopak, vždyť je to pro jejich dobro, ale je důležité, aby se s tím uměli poprat sami a ne se jen spoléhat na papír, který dokazuje, že nemůžou za své špatné známky... Je potom otázkou, zdali to děti berou jako pomoc při různých úkolech, nebo jako výmluvu pro méně náročné studium. Věřím tomu, že je v jádru každého člověka se snažit věci ulehčit co nejvíc to jde, ale všechno má své hranice. Děti je však nemusí vidět, tato povinnost udržet je na správné cestě tudíž náleží rodičům.
Řekla bych, že je dobré znát různé druhy poruch učeni a obeznámit je i rodičům daného dítěte, ale nesnažit se to těmto dětem až moc ulehčit. Copak nebudou mít ty samé problémy celý život? Neměli bychom je s tím prostě naučit žít a sami se obrnit trpělivostí?