Řešení stresových situaci a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám.
Na workshop řešení stresových situací jsem šla s pocitem, že jedno řešení bych potřebovala aplikovat sama na sebe. Vůbec jsem nebyla ve své kůži a připadala jsem si úplně na dně. Doufala jsem, že si přednášku v klidu odsedím, nikdo nic po mě nebude chtít a já po skončení budu moct jet domů.
Po prvních zvučných slovech pana přednášejícího, jsem si říkala, co takový úspěšný inženýr může vědět, o nějakém vyhoření. Byla jsem otrávená ještě více, vždyť čísl optimismem, vtipem a nikde kolem něj se nevznášel žádný neúspěch, stres, zátěž nebo jiný z příznaků vyhoření. Podle jeho slov byl úspěšný podnikatel, který má radost ze života.
Když však začal po jednotlivých krůčcích vyprávět svůj životní příběh, teprve teď mi došlo, co si tento člověk prošel. V ten moment jsem věděla, že toto pro mne nebudou ztracené 2 hodiny, a začala jsem přemýšlet nad tím, jak daleko musí člověk zajít, aby si uvědomil, že nad svým chováním, ztrácí kontrolu a valí se do vlastní "záhuby"? Je to všechno způsobenou majetkem nebo touhou po majetku po penězích a když už člověk je zvyklý na nějaký svůj standart, snaží se neustále předhánět sám sebe, což je do jisté míry zdravý sport, ale když už to překročí hranici našeho psychického a fyzického zvládání, tak je jasné, že se něco musí stát, abychom si uvědomili, co děláme. Zajímalo by mě, zda syndromem vyhoření více trpí ženy nebo muži, jestli muži jsou spíše ti ješitnější stvoření, kteří si neustále musí dokazovat, že právě oni jsou těmi živiteli rodin a musí se o ně postarat nebo žena - možná nějaká kariéristka, která si za svým snem jde i přes své psychické zdatnosti.
Nejtěžší věc na syndromu vyhoření je to se z něj dostat. Dostat se na dno může kdokoli z nás, ale odrazit se ode dna a uvědomit si vlastní chyby, které jsme natropili, kolik lidí jsme svým chováním ohrozili, to si uvědomí málo kdo. Je důležité vrátit se zpět do reálného života. Není však možné se vrátit do těch starých zaběhnutých kolejí, jelikož druhý takový pád bychom nemuseli zvládnout. Je důležité vstát, i kdybychom se měli ocitnout úplně v jiných sociálních sférách - toto všechno jsou rizika, kterých si musíme uvědomit před tím, než se začneme topit sami v sobě. To stejné na sobě pocítil náš přednášející, který po jistých potížích jako jeden z mála dokázal vstát a postavit se na vlastní nohy, za což mu patří jisté uznání.