Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Velká většina rodičů, což je přirozené, vkládá do svého potomka značné naděje. Předpokládají, že jejich dítě s větším či menším výdejem sil obstojí před požadavky školy a postupně pronikne do tajů poznání. U mnoha rodičů je to právě dítě, u kterého očekávají, že zaujme v životě postavení, kterého oni sami třeba z nejrůznějších důvodů nebyli schopni dosáhnout. Jiní, kteří sami dosáhli významného a uznávaného postavení potom očekávají, že jejich dítě půjde v životě plynule ve stopách jejich úspěchů. Proto není divu, že dostanou-li
rodiče informaci, že u dítěte byla zjištěna porucha učení, začnou s velkými obavami hledět do budoucnosti a s velkou dávkou úzkosti očekávají, jaké potíže přinese další den, týden, rok atd.

Pro rodiče není snadné přijmout racionálně fakt, že jejich dítě je „odlišné“, že jeho způsob učení nebude odpovídat běžným normám. Nezřídka se snaží najít viníka nebo nalézt rychlou, bezbolestnou a zaručeně účinnou pomoc v odstranění potíží. Tento nekonstruktivní přístup však ničemu neprospívá. Je nutno daný fakt respektovat, zaujmout „statečný“ postoj, nalézt způsob, jak obtíže dlouhodobě překonávat, a naučit tomu i své dítě.

Dítě s poruchou si svou situaci nezvolilo a nemá prakticky ani možnost samo svou nepříznivou situaci změnit. Proto úvahy, že dítě s poruchou učení je líné, pomalé, méně nadané apod. jsou zcela nesprávné. Vzhledem k příčinám vzniku těchto poruch nemá ani smysl hledat dalšího jiného viníka.
Primárním zájmem rodičů, školy i specialistů z odborného pracoviště je zajistit pro dítě s poruchou učení optimální způsob a úroveň vzdělávání, proto musí být nalezena konkrétní podoba pomoci. Myslím si, že dítě by téměř nemělo pocítit žádnou újmu ve třídě. Rozhodně by to nemělo dojít do takové situace, aby se mu někdo smál.

Hlavním cílem je tedy odstranit strach dítěte z neúspěchu a jeho negativní obraz o sobě, který si vytváří na základě nepříznivého hodnocení okolí, t.j. je nutno přizpůsobit nároky a požadavky i celou situaci učení tak, aby dítě mohlo úkoly splnit v rámci svých možností a kapacity, a dále je třeba volit pozitivní formy hodnocení schopností i výkonu. Kdyby záleželo na mně, vytvořila bych samostatnou třídu právě pro děti s poruchami učení, kde by se cítily šťastně. Ale ne v každé škole, je taková třída navíc, možná. Ať dítě věnuje své úsilí čemukoliv, potřebuje projev zájmu, uznání a schválení, potřebuje kladnou a radostnou odezvu, z níž se pak samo učí mít ze svých aktivit a výkonů potěšení.
Další konkrétní doporučení a postupy je pak nutné stanovit s ohledem na konkrétní dítě, typ poruchy a další okolnosti, které představují životní situaci dítěte.
Snažme se tyto děti co nejvíce podporovat a pomáhat jim, potřebují to! Děkuji za workshop, byl velmi přínosný!