Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření
Tento workshop s názvem „Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám“, byl třetím workshopem, na který jsem se přihlásila. Musím se přiznat, že tento mne ale zaujal ze všech nejvíce. Vyprávění z osobního života ing. Jaroslava Pávka a jeho návody, jak se syndromu vyhoření vyhnout, byly jedním slovem dokonalé. Vyprávěl nám, jak zjistil, že trpí syndromem vyhoření, a kdy se rozhodl jít se léčit. Velmi ho obdivuji, že se nevzdal a dokázal se vrátit zpět do normálního života. Ještě víc ho obdivuji za to, že o tom dokáže před druhými lidmi mluvit. Jak jsme se dozvěděli na přednášce, abychom předešli syndromu vyhoření, měli bychom žít zdravým životním stylem, sportovat, dělat uvolňovací techniky, mít pozitivní postoj k lidem a hlavně nezapomínat na rodinu a přátele. S tím souhlasím, sama sportuji hlavně proto, že se po hodině tenisu cítím úplně jinak, mám lepší náladu a nejsem na druhé tak protivná, jako když hodinu ležím doma u televize.
Všichni to slovo známe – stres. Řekneme si, že to každý alespoň párkrát zažil. Pořád si namlouváme, že zrovna my ve stresu nejsme, to ti druzí. Ale po absolvování tohoto workshopu jsem si uvědomila, že jsme ve stresu pořád a neustále. Snažíme se všechno stihnout, udělat věci co nejlépe. Ing. Pávek nám z vlastní zkušenosti řekl, že syndromem vyhoření jsou nejvíce ohroženi lidé, kteří se pouští do věcí s nadšením a velkými ideály. Většina lidí si ale zapomíná odpočinout. Myslela jsem si, že syndrom vyhoření mě nikdy nemůže potkat, ale uvědomila jsem si, že se to může stát komukoli a kdykoli. Je ale jen na nás, jestli se s ním dokážeme poprat, nebo nás stáhne ke dnu.
Na konci workshopu mě zaujaly tzv. „uvolňovací techniky“, které jsme měli možnost si přímo v sálu vyzkoušet. Masírování obličeje, hlavy, rukou, žvýkacích svalů, řvoucí technika apod. Výborně jsme se u toho uvolnili a odreagovali. Ing. Pávek se přiznal, že tyto techniky provádí každý den, a že bez nich by nemohl přes den „fungovat“. Nikdy bych neřekla, že to k něčemu bude, ale skoro po třech hodinách sezení na židli, to byla pro mé tělo opravdu úleva. Musím se přiznat, že na ostatních workshopech se mi přibližně po polovině chtělo odejít, ale z tohoto workshopu se mi nechtělo vstát ze židle ani po třech hodinách. Je velká škoda, že jak nám řekl sám ing. Pávek, v brzké době už nebude na workshopech přednášet. Snad se s ním zase někdy budu moci setkat a užívat si jeho životní příběhy a rady do života.
A teď na závěr. Myslím si, že i když to nejde pořád, tak bychom se alespoň co nejčastěji měli snažit mít úsměv na tváři, myslet pozitivně a mít radost ze života, a také jak jsme se dozvěděli z přednášky, opakovat si stále dokola: „I tohle jednou přejde.“ Když už nás nějaká stresová situace ohrozí, tak na ni budeme připraveni.