Úvahy /

Vnitřní portrét, psychohrátky s výtvarnem

Víkendový seminář ve Sluňákově, kterého jsem se v březnu zúčastnila, skrýval nápovědu o svém obsahu v názvu jen částečně. Opravdu jsem moc netušila, do čeho se pouštím, zda si slibovat více „psycho“, nebo více „hrátek“ a jaký prostor vlastně bude věnován tvorbě. Myslím, že došlo na příjemné skloubení všeho uvedeného.
Zaujaly mě jak seznamovací a rozehřívací hry, kdy například zúčastnění sedí v kruhu a kladou dotazy typu „kdo dnes snídal kávu?“, „kdo má rád vážnou hudbu?“ a ti, kteří chtějí odpovědět kladně se přihlásí či povstanou. Tak jsme se o sobě maličko více dozvěděli a atmosféra se uvolnila.
O poznání intimnější pak byla hra, kdy se vytvoří dvojice neznámých lidí a jeden vede druhého, jež má zavázané oči, prostorami Sluňákova a přitom mu popisuje různé vjemy, pokládá mu ruce na předměty, jichž se může dotýkat a zároveň mu zprostředkovává příběh těch předmětů. Myslím, že pro osoby, které se neznají a chtějí poznat, je to hra velmi zajímavá, zábavná a přínosná.
Dva velké projekty, které se o tomto víkendu realizovaly, mě nadchly svojí kreativitou. Červený, žlutý a modrý svět, tvořený skupinkami účastníků, kteří se předtím vnitřně přiřadili k jedné z uvedených barev, byl jedním z nich. Jednotlivé světy, sestavované za pomoci symbolů z látek, vln, bavlnek, papíru, barev měly svůj vnitřní náboj, svoji dynamiku, svůj, dalo by se říci, ucelený koncept a přece po jejich vzájemném propojení – ať už nejprve jen prostřednictvím jednoho symbolu z jiného světa, nebo pak i spojením tří světů k sobě – vznikl oku lahodící útvar, tu ladně napojený, tu ve spojení disharmonický – ale takový je i náš svět… Myslím, že tohle je jedna z her, která může přispět k formování duše dítěte, zároveň i ke zlepšení spolupráce v kolektivu a samozřejmě podporuje i uvolněný výtvarný projev.
Druhým velkým projektem byl portrét vlastní duše. Tedy ne vnějšek, jak jsme zvyklí u portrétu, ale to, co si nosíme uvnitř. Zpočátku nebylo snadné pochopit zadání. Myslím, že mnozí, stejně jako já, čekali tedy, kdo koho bude vlastně malovat – já ty ostatní? Tak jak je vidím? Jejich duši? Manifestovanou navenek? Bylo to jinak, opravdu jsme ztvárňovali vlastní duši. Tyto chvíle vyžadovaly ponoření se do sebe, do svého nitra, uvědomění si své vlastní cesty, sebe sama. Tvůrčímu nadšení vládl klid, soustředění se na vlastní projev, snaha o pochopení sebe a svého příběhu. Materiálu k vyjádření bylo dostatek, různé barvy, látky, šátky, papírky, tkaničky, lepidla i nůžky, ale hlavní přínos asi nespočívá v rozmanitosti barev a materiálů, nýbrž v cestě samotné, která vedla k cíli, tedy k vytvoření vnitřního autoportrétu. Interpretace svého vlastního díla pro ostatní bylo už jen jakýmsi verbálním vyjádřením části pocitů, prožívaných při tvorbě a zhmotněných do myšlenky. Pro mě nebylo účelem pochopit smysl ostatních děl a životů, protože na to byl opravdu velmi velmi krátký čas a jistě se takováto osobní témata nemohou přednášet ve velkém kolektivu navzájem si málo známých lidí. Smyslem a přínosem pro mě bylo právě to vnoření se do sebe.
Víkend byl pro mě přínosný a věřím, že každému kolektivu, v každém věku, prospěje více takovýchto her.