Jak s úsměvem vydržet ve školství

Stojím na nádraží a čekám na příjezd vlaku, abych se mohla vydat směrem domů. A co pozoruji. Tři mladé paní učitelky, co se snaží v zaplněné hale nádraží zorganizovat dav dětí a přemístit je na nástupiště. Slyšitelná odpověď: „Ježíši, můžeš už pohnout?“ První myšlenky, co se mi vkradly do mysli, byly: Tak mladá paní učitelka, a příjemný ton neslyším. Má špatný den? Nebo už “úsměv ve školském prostředí opadl“? Nechci poukazovat na nějakou osobu, jen chci poukázat na „ na úsměv“ který jsem mohla shlédnout. Po jak dlouhé době se i já, jako budoucí paní učitelka budu projevovat bez úsměvu a s přísným pohledem? Musíme určitě rozlišit „špatný den“ a dalo by se říci „syndrom vyhoření“. V dnešní době slýchávám, že stát se učitelem by se kde kdo stát nechtěl. Děti se chovají špatně a už nejsou takové, jak bývaly kdysi. Jak tedy být učitelem, a jak s úsměvem vydržet ve školství? Proč tedy si nezajít na seminář?
Na semináři nám lektorky představily jejich desatero, podle kterého bychom měli snáze vydržet s úsměvem ve školství. Jak si pročítám desatero, nejdříve mě napadlo, že to není přímo to, co jsem čekala. Čekala jsem rady, jak mám ventilovat zážitky, prožitky a situace ze školního prostředí. Čekala jsem na to, jakou radu mi poskytnou v oblasti řešení problémových žáků, kdy žáci vyrušují nebo vzdorují učiteli. Co by sis představoval pod tímto názvem semináře? Každý lehce nebo úplně něco jiného. Přesto zde, i v tomto stručném desateru nakonec, i z mého pohledu nějakým způsobem, lze najít prostředek k lepšímu prožití „školních let“ v roli učitele. Jeden z bodu, jenž mně zaujal je „Počítejte s tím, že vás někdo rozčílí, rozzlobí nebo naštve“. Jak s tím mám počítat? Jak se na to mám připravit? Vždyť nejsem bezchybná, a taky kolikrát neustojím situaci. Vždyť lidé mají city, reakce. Mají naučené různé zvyky. Lidé nejsou stroje. Tak jak mám vždy být nad věcí? Vím, že tato věta je radou. Přesto je to jedna z nejtěžších bodů v tomto desateru. Alespoň z mé strany, to tak cítím. Co tak slyšet větu „Nezapomeňte, že celá třída je chytřejší než vy“. Ano, zajímavá úvaha. My ve školství stále jsme bombardování ze všech stran, že musíme vědět to a ono. Neznalost neomlouvá. A tato věta říká, nikdy to vědět nebudeš. Jak tvrdě, ale přitom mateřsky to zní. Nastane zkouškové období a s rozklepanými koleny vcházíme do místnosti, kde probíhá zkouška. Naším cílem je uspět, kolikrát už neřešíme „šedou barvu“, ale stačí nám výsledek v barevném spektru od “bílé barvy přes odstíny šedé“ – uspěl, nikoliv “černou“- neuspěl . My budeme každý den vcházet do dveří třídy, a uvidíme pohledy našich svěřenců, a každý den budeme procházet “zkouškovým obdobím“. Zde už ovlivňujeme životy další generace. Jak se zachováme? Asi bychom měli vstupovat pokorně do každé třídy, jak na zkoušku a následně se radovat z hodnocení z jakékoliv šedi, i když kolikrát odpovíme tichounce, přes naši obavu z následných reakcí: „Já to nevím. Pojďme, to zjisti společně“.