Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Ooo….opravdu?! Tato reakce se ve mně v průběhu semináře v některých situacích objevovala. Čekala jsem od tohoto semináře velmi, ale toto mě velmi překvapilo.
Z počátku jsme si povídali o různých poruchách učení. A jak člověk studuje, i do této oblasti zabrousí. Ve škole, tak i na vlastní kůži, jako u mě. Bylo to pro mne opakování. O dyslexii jsem toho věděla dostatečně. Chodívala jsem i na doučování. Ukončila jsem tento proces v 5. třídě, a od té doby se uzavřela jedna z důležitých etap ve studiu. Přesto jsem byla překvapena. Vidět text, jak ho vidí dyslektici, byl pro mě překvapující. Stále přemýšlím nad tím, jestli i já jsem ho někdy takhle viděla. V tom mě napadá myšlenka, do jaké míry může být tato porucha rozvinuta? Odpověď na tuto otázku neznám, ale hřeje mne u srdce pomyšlení, že v dnešní době lze pracovat s dětmi, u nichž se objevila tato porucha a pomoct jim v toto „boji“, až do zdárného konce. Důležitým okamžikem, jenž byl pro mne velkým přínosem, byla hra na dyslektiky a dysgrafiky. Psát levou rukou, když jsem pravák a rychlé diktování, ze stran lektorů, byli dostatečnými názornými ukázkami toho, jak není jednoduché držek tempo se zbytkem třídy. Doufám, že tento způsob uplatním, a jsem ráda, že je nějaký (i když „stále“ nepředstavitelný) způsob, jak ukázat-představit ostatním tento handicap.
Co je v této problematice složité? Nalézt tuto poruchu? Samotná pomoc a péče u dítěte? Nelze to jednoznačně posoudit. Přesto vím, že když tatínek, či maminka uslyší v prvních okamžicích o možnosti výskytu poruchy učení, není to úsměvný okamžik. V první řadě, souhlasím s lektorkami, že je důležité u tohoto sdělování být co nejcitlivější, a podat co nejvíce informací, o daném problému. Znám mnoho rodičů, kteří se zalekli hned v počátku a další informaci o PPP, což označuje pedagogicko-psychologickou poradnu, neustáli a tu možnost ihned odmítli. Jsou rodiče málo informováni o této instituci nebo je to jen „hallo efekt“a pojem pedagogicko-psychologická poradna odstrašující možností? Je to obava, že dítě je „hloupé“? V každém případě si myslím, že alespoň částečně tyto dvě otázky souvisí dohromady. Je mnoho otázek, které mě napadají, a toužila bych na nich nalézt odpověď. Je opravdu snažení učitelů úspěšné, je-li se rodiče, neúčastní pomoci dítěti? Je dobré stále poukazovat ve třídě na to, že žák má nějaké omezení, a proto má např. zkrácené diktáty? Do jaké míry je správně přihlížet na tyto poruchy? Někde můžeme slyšet, že je to přehnaná starostlivost. Je to jen přetvářka, pro to, že někteří se neumí a nedokáží naučit. Z vlastní zkušenosti vím, že je mnoho dětí s těmito poruchami, kteří se snaží s touto poruchou se začlenit mezi “normální“ děti. Ale jsou i děti, které této situace velmi zneužívají a vytváří špatný pohled na tuto problematiku. Tento jev lze vidět všude.
Závěrem bych chtěla podotknout, že je potřeba pro pohodlí všech, větší doušek pochopení, tolerance, pomoci a motivace. Co myslíte….?