Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Dne 28. března jsem se zúčastnila workshopu na téma Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině. Toto téma mě okamžitě nadchlo. Trochu jsem měla představu o tom, co by mohlo být náplní. Byla jsem opravdu zvědavá, jak se dá s nejrůznějšími poruchami, jako je např. dyslexie a dysgrafie, efektivně pracovat. Z domova vím, že nejrůznějšími cvičeními se dají tyto poruchy zmírnit a věnované úsilí není marné. Workshop mě vůbec nezklamal a jsem ráda, že jsem se ho mohla zúčastnit.
Sama dobře vím, jak je toto téma aktuální a jak se postupem času vyvíjí. Je jasné, že poměry ve školství se výrazně změnily a stále se mění. Zkušenosti mohu čerpat z vlastní rodiny. Zatímco otec jako dyslektik byl ve škole považován za „hloupého“, tak bratr je se stejnou vadou brán jako „nemocný“ a „znevýhodněný“. Když rodiče přišli z pedagogicko - psychologické poradny s papírem o dyslexii a lehké dysgrafii, tak si myslím, že to pro ně byl šok. Hlavně pro mámu. Chápala jsem, že to má bratr těžší, ale nikdy jsem úplně nepochopila o kolik. Tento workshop mi to i po několika letech dokázal alespoň trochu přiblížit. Trochu píši záměrně, protože člověku bez vady to asi autenticky přiblížit nejde. Konečně jsem začala chápat, proč se máma musela s bratrem denně učit, proč si museli společně číst a proč si můj sourozenec směl malovat do knížky. Teď, když mám představu o tom, jak dyslektik vidí obyčejný text, přemýšlím nad jednáním některých učitelek.
Během workshopu se nám lektorky snažili přiblížit pocity dyslektiků. Text, který nám lektorky rozdaly natištěný dvojmo, mi ještě nedělal takové problémy. Vyhledat v tomto textu jména osobností mi šlo celkem rychle, ale je pravda, že se našli i rychlejší kolegové. To jsem ještě nevěděla, že budou těžší cvičení. Doplnění vynechaných písmenek do upraveného textu už bylo mnohem horší. Teprve teď jsem si začala uvědomovat, proč bratr čte jednu stranu dvakrát. I když jsem si celý text pozorně přečetla třikrát, tak jsem stejně nevěděla, co mám doplnit. Za časový limit bylo moje maximum dopsat písmenka do čtyř slov a víc ani ťuk. Nejhorší pro mě bylo psaní opačnou rukou. Po dvouvětém diktátu jsem ani nevěděla, co jsem psala. Nestihla jsem ani jednu větu celou, výsledný výtvor jsem po sobě nemohla přečíst a během psaní jsem neměla čas přemýšlet nad pravopisem.
Myslím, že tímto kurzem by si měli projít všichni učitelé bez ohledu na aprobaci a vzdělávací zařízení. Možná se někdo bude ptát proč? Je to jednoduché, dyslexie se dá „objevit“ už na prvním stupni ZŠ. Žák se jí málokdy zcela zbaví, proto se většinou objevuje i v dalším vzdělávání jako je druhý stupeň ZŠ, střední školy atd. Tato porucha se bohužel projevu i v jiných předmětech než je český jazyk. Jak má dyslektik řešit slovní úlohu, když si špatně přečte zadání? Jak má psát sloh v cizím jazyce, když „zapomíná“ písmenka?