Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Ve čtvrtek dne 28. 3. 2013 jsem se zúčastnila workshopu s názvem „Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině“. Když jsem si workshop zapisovala, netušila jsem, že pro mě bude v daný moment natolik aktuální. Během minulých tří týdnů jsem absolvovala svou první souvislou praxi na základní škole. Samozřejmě, že jsem vyučovala i ve třídách, ve kterých se jedinci poruchami učení vyskytovali. Z počátku jsem nevěděla, o které žáky se jedná, ale postupem času zjistíte, kdo má problémy se čtením a psaním. Žáci byli samozřejmě zohledňováni – psali kratší diktáty a domácí úkoly. Někteří dostávali zadání diktátu minimálně den předem k prostudování. Samozřejmě, že jsem od začátku chápala problémy žáků s poruchami chování, ale ne do takové míry, jako dnes. Nemohla jsem, například, pochopit, proč dostávají diktát dopředu. Na workshopu jsme měli všichni možnost zkusit si napsat diktát jinou rukou, než tou, kterou normálně píšeme. To jsem věděla, že nebude úplně nejjednodušší, ale zvládnout se to dalo. Mnohem horším úkolem bylo doplňování písmen do slov, ve kterých byly vynechány, přidány nebo vynechány písmenka. Tudíž jsem vůbec netušila, o jaká slova se jedná. Doplnila jsem pouze jedno slovo. A teprve tam jsem si dokázala uvědomit význam zadávání diktátu dopředu. I když nám lektorky následně sdělily správné odpovědi, nedokázala bych ani na podruhé slova doplnit. A přesně tak se cítí i lidé s dyslexií. Nevidí slova tak, jako lidé bez poruchy, tak, jak ve skutečnosti vypadají. Pro ně to jsou slova beze smyslu a smysl daných slov si domýšlí během čtení. Vzpomínám si na svá léta na základní škole. Při hodině čtení tvořila moje spolužačka taková slova a věty, které vyzněly úplně jinak, než měly. A co my spolužáci? My jsme se samozřejmě smáli, protože jsme si mysleli, že to spolužačka čte schválně špatně. Ta byla z celého čtení naprosto nešťastná a nechápala, proč se smějeme. Teď už samozřejmě vím, že to nebyla schválnost, ale snaha číst co nejlépe to jde.
Naprosto chápu, že to lidé s poruchami učení nemají vůbec jednoduché. Na druhé straně jsem se setkala s případy, kdy žáci předstírali dyslexii nebo dysgrafii jenom proto, aby měli ve škole „úlevy“ – nechali si napsat v pedagogicko – psychologické poradně potvrzení, že mají poruchu učení. Žáky to samozřejmě nenutí zdokonalovat se, zlepšovat se, ba naopak. Pro jejich budoucí život je to samozřejmě špatně. Už ten samotný přístup – nechce se mi učit, nebaví mě to, tak si to nechám potvrdit, abych se i nadále nemusel snažit.
Na workshopu každopádně zazněly neocenitelné rady a zkušenosti, ze kterých se budu snažit v mém budoucím povolání co nejvíce čerpat.