Jak s úsměvem vydržet ve školství

Jak s úsměvem vydržet ve školství? Velmi jednoduchá otázka, avšak odpověď je nejenom obtížná, ale řekla bych, že v mnoha případech i nezodpověditelná. Při rozhodování na gymnáziu, který další vzdělávací ústav bych dalších pět let chtěla navštěvovat, jsem zvažovala několik variant. Jak to tak již bývá v mladém věku, rozhodovala jsem se především s ohledem na to, co by mne ,, mohlo bavit,,. Díky pobytům na dětských letních táborech, kde jsem fungovala jako vedoucí oddílu, jsem si uvědomila, že mi práce s dětmi přináší radost a že mne baví si dětmi nejenom povídat, ale předávat jim i něco ze svých zkušeností.
A tak jsem plná očekávání nastoupila ke studiu na pedagogickou fakultu. Během bakalářského vzdělávacího programu jsem spolu s ostatními studenty přicházeli na to, že vzdělávání dětí je sice krásná profese, avšak skýtá mnohé překážky. Zejména zjištění, že učitelský plat vám sice zajistí základní živobytí, ale že na ,, nějaké vyskakování,, opravdu stačit nebude. Tuto skutečnost mi bohužel potvrdil i můj známý, který se učitelování věnuje již několik let, a který, aby si mohl dovolit více radostí pozemského života, má současně tři práce.
Za ztrpčující prvek poskytování a předávání vzdělání našim následovníkům, považuji také skutečnost, že drazí rodičové, kteří přivádí své ratolesti do škol, vidí na této práci pouze to, že učitel si ,,odbude,, ve vzdělávacím zařízení pouhé čtyři hodiny a pak si ,,vesele,, vykračuje domů…Neveselou pravdu, že po pouhých čtyřech odučených hodinách máte z toho hlučení, jež vydávají větší či menší osůbky za lavicemi, hlavu jako mičudu, a že v nákupní tašce nenesete dobroty na stůl, nýbrž písemky k opravení, a že jakmile ,,vítězoslavně,, usednete doma ke stolu, čekají na vás přípravy na další hodinu, bohužel málokoho napadne…
Ve společnosti se také často diskutuje o vzrůstající agresivitě a nekázni, postihující všechny věkové kategorie nedospělých jedinců, kteří velmi často považují za mnohem důležitější mít na hlavě značkovou kšiltovku, nežli mít ,,cosi,, v hlavě.
Všechna tato nepovzbuzující zjištění, mne přece jenom přiměla k přemítání o učitelské profesi, kdy výsledkem byl závěr, že si ,,to,, učitelování zkrátka vyzkouším a snad budu blíže k rozhodnutí, zda zůstat či prchnout do jiné profesní sféry. Pedagogická praxe byla velmi k užitku. V mnohém se potvrdili ,,nemilé pravdy,, o školství, především ty o financích. Zároveň jsem však mohla být svědkem práce učitelů, kteří svou práci vykonávali s pečlivostí, radostí a láskou. A právě v tomto podle mne tkví odpověď na otázku ,,jak s úsměvem vydržet ve školství,, . Učitel by měl především mít rád svou práci a děti ještě víc, protože jak já se domnívám, dnešní žáci nejsou horší či lepší než jsme byli my, mají však k dispozici mnohem víc informací, technických vymožeností a tudíž volného času, který však netráví s rodiči, neb ti se dlouhá odpoledne mordují v práci. Možná učitel nebude bohatýrem, možná se setká s výtkami rodičů, možná mu žáci zvednou tělesnou teplotu na 100°C, ale na to všechno možná jednou zapomene, když na něj nikdy nezapomenou jeho žáci.