Úvahy /

Řešení obtížných životních situací v pohádkách

Předmětem mé úvahy se stal workshop „Řešení obtížných životních situací v pohádkách“ a vše, co se během něj událo. A proč? Protože již samotné tři hodiny, které jsem strávila na této netradiční přednášce, byly jedna úvaha vedle druhé.
První krize, jak to sami přednášející s úsměvem nazvali, přišla ve chvíli, kdy jsme si měli odpovědět na otázku, co nás vedlo k účasti na tomto workshopu. Jaké jsme prožili krize a jak jsme je řešili? Přiznat si své slabosti sami před sebou je jedna věc, ale otevřeně promluvit před velmi heterogenním kolektivem již vyžaduje slušnou dávku odvahy. Přemýšlela jsem také nad tím, proč nás na úvod nechali několikrát dokola zpívat píseň, která má pomoci zahnat zimní období. Dospěla jsem k závěru, že kdyby nás nedonutili k této skupinové činnosti, těžko by někdo z nás vůbec otevřel ústa. Jako tradičně se totiž po zaznění jakékoliv otázky v sále rozhostilo takové ticho, že se člověk bál i dýchat, aby na sebe neupoutal pozornost. Právě na to totiž všichni čekali. A tak jsme hned v začátcích byli upozorněni na způsob svého uvažování.
Zaujala mě snaha těch dvou mužů v čele místnosti. Vyžadovali od nás aktivní spolupráci a sami nám šli příkladem. Co čekali, že si odsud odneseme? Nejen nový pohled na fungování světa, ale i chuť chtít něco změnit k lepšímu? V mém případě se jim to totiž, ať už z části nebo zcela, podařilo.
Proč je tedy vlastně důležité číst dětem pohádky? Z jakého důvodu není vhodné si je přetvářet k obrazu svému? Díky tomu, že našim nejmenším vyprávíme pohádky, poskytujeme jim příležitost vytvořit si emoční inteligenci, která jim během celého jejich budoucího života bude pomáhat tam, kde rozum nestačí.
Děti pohádkám rozumí. Dokáží se z nich poučit, ztotožnit se se kteroukoliv postavou. Ale jak jsme na tom my dospělí? Samozřejmě, chápeme děj, dokážeme ho převyprávět, ale díváme se na věci příliš povrchně. Abychom odhalili, co vše se v ději skrývá, potřebujeme, aby nás na to někdo upozornil, a dokonce často vyžadujeme také vysvětlení. Ano, poslechla jsem si celý příběh, ale nenapadlo mě, že bych v něm mohla najít sama sebe, že by mi mohl pomoci najít správné řešení složité situace. Čím to je, že dospíváním ztrácíme schopnost číst mezi řádky? Stávají se z nás snad jen stroje, které zvládnou pouze reakci „ano“ nebo „ne,“ ale nepřipouští žádnou další možnost? Zjednodušujeme si svůj svět a dáváme mu přísně logický řád? Umíme ještě vůbec myslet srdcem? Čím je způsobeno to, že nás tyto skutečnosti netíží? Bylo by hezké zase vidět dění kolem sebe očima dětí.
A co z toho všeho plyne pro mě? Znovu jsem si uvědomila, jak je důležité se občas na chvíli zastavit, zklidnit se a přemýšlet. Slíbila jsem sama sobě, že se pokusím nebýt tak povrchní jako do teď. A to nejdůležitější na závěr. Nezáleží na tom, jestli v roli rodiče či pedagoga, ale budu dětem vyprávět původní pohádky, neboť neexistuje lepší způsob, jak se s dalšími generacemi podělit o ty nejzákladnější zkušenosti lidstva.