Jak s úsměvem vydržet ve školství

Workshop s názvem Jak s úsměvem vydržet ve školství se mi velmi moc líbil. A musím podotknout, že mě nadchnul i celý projekt Pedagogika v praxi. Za vznik projektu bych touto formou ráda jeho tvůrcům poděkovala a samozřejmě i jednotlivým přednášejícím všech workshopů, kterých jsem měla možnost se zúčastnit. Konkrétně na dnešní přednášce mě paní Klaudia Erbenová i s kolegyní velmi zaujaly a myslím, že jsou pro školství, ve kterém zřejmě pracují, velkým přínosem. Nejen díky jejím dlouholetým praxím, ale určité vlastnosti a schopnosti musí v člověku jednoduše být a nedají se jen tak nahradit vzděláním.
Z dnešní přednášky jsem si odnesla spoustu nových informací, které mě velmi obohatily. Myslím, že je určitě využiji ve své praxi v rámci škol, které studuji (charitativní a sociální práce a řízení volnočasových aktivit), ale i v běžném životě. S mládeží se dnes setkává v podstatě každý, i když v různé míře. Mnohdy je velmi komplikované s nimi komunikovat a vybudovat si u nich autoritu. V praxi jsem se nejednou setkala s tím, že děti a mládež odmítají činnosti, které buď sami nevymysleli, nebo je považují za činnost, kterou jednoduše odmítají jen proto, že to od nich očekává někdo jiný. Jsem ráda, že díky této přednášce mám nejeden nový nápad na to, jak si vybudovat ve školství autoritu a na další možnou práci s dětmi a mládeží, které snad využiji.
Podstatou toho, jak vydržet s úsměvem ve školství je vhodná forma komunikace, předem nastavená pravidla a mít svůj systém, který dětem představíme nejlépe hned během prvního setkání. Komunikace totiž patří mezi naše základní potřeby a její zvládání má poměrně velký vliv na naši úspěšnost. Předem nastavená pravidla, různé rituály a osobitý systém, který však nemusí vždy znamenat autoritativní přístup k dětem a k mládeži. Ve školství však musíme neustále přemýšlet nad tím, jak se kterým žákem jednat, jelikož tak jako my dospělí, tak i každé dítě je individuální. Ke každému by se tedy mělo přistupovat trošku jinak a to právě vzhledem k jeho povaze, chování, schopnostem a osobitým dovednostem.
Na téma dnešní přednášky by se dalo napsat ještě mnoho. Na závěr bych však napsala už jen to, že dětem bychom měli být vzorem právě my - dospělí, a proto si myslím, že je mnohdy základní chybou naše chování, důležitost tedy shledávám v tom, aby pedagogové začali pracovat sami na sobě. Jelikož jsme to my, kdo dětem nastavuje svět a zásadně určuje i jejich chování.