Řešení obtížných životních situací v pohádkách

Dne 21. 3. 2013 jsem se zúčastnila workshopu s názvem Řešení obtížných životních situací v pohádkách. Tato přednáška mě velice obohatila a pomohla mi nahlédnout do tajů pohádkových příběhů.
Jako malá jsem měla pohádky moc ráda. Postupem času jsem o ně přestala mít zájem, avšak myslím si, že jejich hlavní motiv mi navždy zakořenil v srdci. Tedy že dobro vždycky zvítězí nad zlem.
Podívejme se nejdříve na příběh o Petrovi a Kristovi, kteří putovali světem a hledali místo, kde by je přijali. Petr zprvu odmítal zaklepat na dveře chudé vdovy a raději to zkusil na bohatém statku. Proč? Protivilo se mu pomyšlení na chudé stavení bez pohodlí a pořádného jídla. Chtěl si ukořistit co nejvíc a myslel jen na vlastní prospěch. Nepřipomíná nám někoho? Nejsme to my, kteří bychom jednali stejně jako Petr? Pořád se honíme za bohatstvím a úspěchem a nikdy nám nestačí a nebude stačit to, co máme. Třeba nás z této hamižnosti vyléčí právě vdova, která narozdíl od bohaté selky oběma poutníkům otevřela. Jak velká musela být její láska, když se s Petrem i Ježíšem podělila o trochu polévky a poskytla jim skromný nocleh. Nic za to od nich nečekala, avšak její pomoc byla stonásobně oplacena. S takovýmto přístupem se dnes už jen málokdy setkáme. Je to smutné, a asi se to nedá změnit. Anebo dá?
Pohádka o Spravedlivém Bohumilovi nás učí řešit naše krizové situace. Kdo z nás se někdy nedostal do obtížné životní situace. Jak se k ní ale postavit? Náš Bohumil to vyřešil jednoduše. Začal utíkat pryč. Když zjistil, že má v noci hlídat zakletou princeznu Lidumilu a že tento úkol dosud nikdo nepřežil, rozhodl se, že uteče. Bylo to zbabělé? Možná, ale kdo by si nechtěl zachránit holý život? Tento Bohumil však narazil na pomoc. Na stařečka, který mu poradil, jak princeznu vysvobodit. Potkáváme i my takové stařečky, když jsme v krizi? Měli bychom. Podle mého názoru totiž krize ve své podstatě špatné nejsou. Mohou nás naopak posunout v životě dál. Kdybychom si žili naprosto bezstarostně, nepřemýšleli bychom vůbec nad svým životem a stáli bychom na místě. Obtížné situace jsou dobré právě tehdy, najdeme-li na ně řešení, tedy stařečka.
Na závěr bych se ráda zamyslela nad „brutalitou“ v pohádkách. To, že princezna roztrhá stráže nebo že ježibaba chce upéct děti v peci, přece nemůžeme povídat dětem. Ale chápeme my dospělí dětský svět? Není možné, že se děti na tyto brutální scény dívají úplně jiným pohledem? Je docela možné, že tyto situace nepovažují za nemorální a berou je jako přirozenou součást pohádky. Já jim je však budu raději číst v upravené verzi bez krvavých scén, protože si myslím, že v reálném životě kolem sebe vidí spoustu špatností, tak proč jim je předkládat ještě v pohádkách.