Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností, to bylo téma workshopu, kterého jsem se zúčastnila 11. 10. 2012. Proč jsem si zvolila zrovna toto téma? Zaujala mě především druhá část tohoto workshopu, tedy drogová zkušenost dětí. Problematika drogově závislých dětí nebo dětí s drogovou zkušeností je v dnešní době stále více zdůrazňována především proto, že roste počet dětí a mladistvých, kteří se dostávají do kontaktu s drogou již ve velmi raném věku, což je pro společnost dosti alarmující.
Můžou rodiče, škola a celá společnost zabránit nebo předcházet tomuto problému? I přesto, že jsou v dnešní době do škol zaváděny přednášky v rámci prevence, které by měly děti seznámit s tím, co je to droga, jaké má účinky a jaké jsou následky jejího užití, narůstá počet dětí a mladistvých, kteří drogu vyzkoušejí nebo ještě hůř – ti, kteří se stanou na droze závislí. Jak je to možné? Jak si to máme vysvětlit? Jaká opatření nastavit, abychom tomu zabránili?
Ovšem toto není zdaleka jediný problém naší současné společnosti. Dalším problémem, který s tímto tématem souvisí, je to, jak se k tomu staví rodiče a škola. Je zřejmé, že ani rodiče, ani škola nemají z toho, že dítě bere drogu, radost. Zarážející je však reakce, která přichází poté, co se to jedna nebo druhá strana dozví. Dnes velmi často dochází k přenášení viny na druhého. Většina rodičů i škol nehledá vinu u sebe, ale u těch druhých. Spolupráce rodiny a školy je v mnoha případech velmi špatná. Ale nebylo tomu tak vždy. Kde jsou ty časy, kdy pedagog byl přirozenou autoritou a obdivovaným člověkem jak pro děti, tak pro jejich rodiče? Zaostává také komunikace mezi rodiči a dětmi a mezi pedagogy a dětmi. Děti už nemají potřebu svěřovat se se svými problémy rodičům a učitelům, rodiče se stále méně ptají svých dětí na to, jak bylo ve škole, jak se má, jestli je všechno v pořádku. A jen málo pedagogů se věnuje své třídě více, než mají dáno v „osnovách“.
Co by se tedy mělo změnit? Podle mého názoru by se měl změnit celkový přístup. Rodiče by se měli více zajímat o své děti, o to, co dělají, s kým se stýkají, jaká místa navštěvují a pedagogové by si měli více všímat toho, co děti dělají o přestávkách, jaké vztahy panují ve třídě, jaké neformální skupiny se ve třídě vytváří. A důležitá je samozřejmě spolupráce rodiny se školou. Měli by spolu komunikovat nejen na třídních schůzkách, ale v průběhu celého roku.