Úvahy /

ÚVAHA: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí - MALÝ BOJOVNÍK

Workshop Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí ve mně zanechal zvláštní pocity. Vidět dobové záběry z koncentračních táborů je vždy velmi silné. Oči se vám zalesknou slzami, když vidíte tu hrůzu, kterou člověk dopustil, která se děla a nikdo to nezastavil. Vidět mrtvá těla, která nelidsky hrnou do hromadných hrobů, je naprosto zdrcující. Ta bezcitnost a krutost neměla meze.

Díky skupinové práci, kterou jsme dostali, jsem měla poznat blíže osud jednoho dítěte, které si touto hrůzou prošlo a přežilo. Byl to Pavel Werner. Hovořili jsme o něm jako o „našem dítěti“. Od první chvíle mi byl velmi blízký. Četla jsem příběh chlapce, kterého válka zasáhla v 7 letech, dostal se do Terezína, poté prošel táborem v Osvětimi, přežil tzv. „pochod smrti“ a po válce mohl znovu žít jako svobodný člověk. Ale byl to velmi zdrcující příběh.

Jeho pobyt v Terezíně zněl celkem idylicky, pokud to tak s nadsázkou lze říci, oproti tomu, co ho čekalo v Osvětimi. Byl tam se svou rodinou, ale přišel zde o sestru. Líbilo se mi, že i v tak drsném světě mohl stále žít ještě aspoň trošku jako dítě. Bylo hezké, když jsem se dočetla, jak sbíral obálky od žiletek.

Ale jeho přesun do Osvětimi mu dle mého názoru dětství vzal úplně. Naskakovala mi husí kůže už jen při četbě jejich cesty do tábora. Jen co jsem narazila na jméno „doktora“ Mengeleho, zhrozila jsem se, co bude následovat. Neumím si představit, co v člověku zanechá to, když vidíte stoupat dým z komínů a víte, že tam zemřeli lidé, lidé, které jste znali, vaši blízcí. Vy bezmocně a zoufale stojíte, díváte se na ten dým a cítíte ten zápach spálených těl. Byla hrůza to jen číst. Myslím, že pro Pavla bylo aspoň trošku povzbuzující, když viděl sovětské válečné zajatce. Pro něj to byli hrdinové a myslím, že bylo důležité, aby v táboře někoho takového vnímal.

Pochod smrti byl myslím tím posledním, co by Pavel zvládl. S každou další přečtenou větou jsem ho obdivovala víc a víc. Jsem ráda, že když tak moc bojoval o to, aby žil, dokázal tento boj vyhrát. Po válce vystudoval vysokou školu a dnes se může těšit ze svých vnoučat.

Nedokážu dostatečně vyjádřit svoje zděšení nad zdrcujícími osudy lidí, co přežili koncentrační tábor. Nikdo si nikdy nezaslouží tohle prožít. Když pak ještě čtete o dítěti, o malém chlapci, který se dívá, jak mu zemře sestra, jak jeho otce pošlou do plynu, jak musí vytrpět nelidské životní podmínky, jak tak trpí hladem, že sám povídá, že se mu v noci nezdálo o domově, ale o kusu chleba.

Velmi oceňuji to, že se snaží o holocaustu mluvit s lidmi. Ať už z potřeby se z toho vypovídat, nebo z nutnosti toho, že by lidé měli vědět, co se dělo, a nikdy by na tyto strašlivé události neměli zapomenout, aby se to již nikdy nemohlo opakovat.