Úvahy /

Vnitřní portrét, psychohrátky s výtvarnem

Víkendovou akci Vnitřní portrét, psychohrátky s výtvarnem jsem si vybrala snad proto, že mě baví kreslit nebo možná protože jsem se chtěla dozvědět něco o arteterapii a třeba i z toho důvodu, že mi tenhle kurz přišel jako dobrá příležitost, jak strávit víkend zajímavým způsobem.
V sobotu ráno jsme se všichni sešli na Sluňákově (teda přesněji jsme se všichni potkali už v autobuse, ale vzhledem k tomu, že každý z nás znal tak dva tři lidi, tak to bylo spíš takové vzájemné okukování a tipování, kdo vystoupí na stejné zastávce a vydá se týž směrem jako vy). Po téhle fázi příjezdu už tedy vše mohlo začít, sesedli jsme se do kruhu a začalo představování, každý o sobě něco řekl, pak různé hry. Osobně mám tyhle aktivity celkem ráda, člověk si sice nikdy nezapamatuje víc jak pět šest jmen, ale přece jenom se odbourají takové ty vnitřní mantinely, které si v sobě pro jistotu každý budujeme v rámci sebeobrany, a vznikne příjemnější atmosféra.
Potom už přišla řada na skutečné výtvarné psychohrátky, náš lektor vše uvedl začátkem příběhu o třech světech, červeném, žlutém a modrém a jeden z nich jsme si měli vybrat (jo, vybrala jsem si modrý jako většina, ale nakonec jsem se rozhodla přidat se ke žlutým, kterých bylo méně). Každá skupinka dostala za úkol vytvořit svůj vlastní žlutý, modrý nebo červený svět. Náš svět vznikal tak, že každý nejprve vymyslel nějaký svůj vlastní prvek, který do tohoto světa umístil, a pak jsme se pokoušeli vše propojit, aby to nebyl svět oddělených individualit, ale náš společný prostor. Vzájemné propojování se mi moc líbilo, když jsem na začátku viděla tu různost, kterou sice spojovala žlutá barva, ale to bylo na první pohled asi tak všechno, tak jsem si myslela, že vznikne spíš mišmaš, a ne společný svět, ale nakonec se nám to společně moc hezky povedlo. Nakonec bylo třeba vytvořený svět představit ostatním, k čemuž jsme využili divadla. Tohle mě moc bavilo, nejsem zvyklá vyjadřovat se touhle formou, bylo to pro mě tedy něco nového, ale vůbec to nebylo špatné. Večer následovaly ještě další hry a aktivity a po výborné večeři jsme se vrátili domů.
Druhý den ráno vše pokračovalo, zahráli jsme si několik her, (hra, kdy jeden člověk udával svým pohybem to, jak se má pohybovat dalších snad deset lidí, byla vážně skvělá, jak pro zúčastněné, tak především pro pozorovatele). Vše skončilo tím nejzajímavějším, každý z nás dostal za úkol namalovat svůj vlastní portrét, nikoliv tvář, ale to, jaký je, tedy žádný lehký úkol. Pak každý představil svůj obrázek ostatním a na závěr jsme si k těmto obrázkům vzájemně psali vzkazy, kdo na nás, jak působil a podobně.