Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření
Před tím než jsem samotný workshop absolvovala, napadla mě otázka: a jak ho zvládáte vy? Přemýšlela jsem nad tím, jak různí jsou lidé a jak různě na mě působí stres. Na někoho méně na někoho více, ale kolem nikoho neprojde bez povšimnutí.
Někteří se s ním potýkají každý den, jiní s ním přijdou do styku méně často, ale přeci. Na většinu z nás je vyvíjen tlak z mnoha směrů a ne všichni to zvládnou bez újmy. Se stále zvyšujícím se životním tempem a čím dál vyššími nároky je obtížné se mu vyhnout. Setkal, setkává nebo se s ním setká každý z nás. Tím něčím je stres. Tlak, napětí, zátěž. Stres nevzniká jen tak sám o sobě, předchází mu stresová situace. Protože nepatřím mezi ty jedince, kteří by byli klidné a vyrovnané povahy, vidím potencionální stresory všude, kam se podívám.
Už jako malé děti jsme vystavovány stresovým situacím. Jsme srovnávány a porovnávány s ostatními dětmi. Naše výkony jsou někým hodnoceny. Tato vnější hodnocení na nás působí jako stresory. Stimuly vyvolávající stres. Stres jako příčina syndromu vyhoření. Člověk pomalu vyhasíná, až vyhoří jako ten oheň. Nezbyde nic. Čím starší jsme, tím více si uvědomujeme náš žebříček hodnot, pyramidu potřeb. Stavíme náš pracovní výkon, úspěch či seberealizaci před tělesné a duševní zdraví. Ženeme se kamsi kupředu za pomyslnými 120%, ale často nás to srazí na dno.
Stres způsobuje somatické problémy. Psychický tlak, který je na nás vyvíjen, může vést k alkoholismu, může připravit o rodinu, o přátele, ale vlastně i o práci. Proč to tak je? Vytváříme si to sami? Proč se stále nervovat, proč chtít víc a víc? Co nás k tomu vede? Každý sám se musí zamyslet, jestli mu to za to stojí. Jestli se rozhodne říct: „dost, takhle to nechci“.
Na workshopu jsme si poslechli zajímavý příběh o muži, který se také hnal stále více dopředu. Hnal se tak moc, až ztratil skoro vše. Vedl takový život, ve kterém by mu byla vysvobozením snad jen smrt. Tak to být nemá.
Příběh o rybáři mluvil za vše. Každé ráno si vyjel na loďce, ulovil rybu, nakrmil rodinu a měl to, co chtěl. Nenechal se zlákat velkou lodí, zaměstnanci, plnými sítěmi a penězi. Získal by jen to, co už měl. Vyhnul se stresu a nervování. Kdyby každý člověk přemýšlel jako onen rybář, žádný syndrom vyhoření by se nemusel řešit.
Člověk je individualita v mnoha ohledech a zvládání stresových situací je taky pojímáno individuálně. Nemyslím, že bych si z workshopu odnesla nějaký univerzální návod, jak je překonat, ale určitě mě to donutilo se nad sebou zamyslet. Nepřikládám některým věcem až moc velkou váhu? Není zbytečné se některými věcmi týrat? Skutečně to tak chci? Není možné se po jednom setkání zcela změnit, ale je možné získat nové podněty k přemýšlení. Zastav se. Nadechni se. Usměj se. Pomalu vykroč tou správnou nohou.