Úvahy /

Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou závislostí

Pro svoji úvahu jsem si vybrala workshop, který mě nejvíce zaujal a svojí problematikou mi přišel velice důležitým, neboť se jednou možná budu věnovat učitelskému povolání a je tak možné, že mi jednou usnadní práci.
Komunikace hraje důležitou roli v životě každého člověka a je nedílnou součástí mezilidských vztahů. Vliv moderní techniky se však do oblasti mezilidské komunikace projevuje ne vždy zcela kladně. Přestože nám v dnešní době technika v této oblasti leccos usnadní, na její negativní dopady na lidskou společnost poukazují mnohé studie. Za nejvážnější je pokládána rostoucí neschopnost lidí osobně komunikovat. Všechna tato fakta se rovněž odráží i ve školství. Mnozí rodiče, odkazující se na svoji zaneprázdněnost, upřednostňují před osobním kontaktem s učitelem komunikaci prostřednictvím emailů či telefonu. Což je v případě, kdy se jedná právě např. o sociopatologické jevy velice obtížné.
Je zcela normální, že v případě, kdy se dítě zaplete do problému s drogami či jinými návykovými látkami, jsou rodiče mnohdy poslední, kdo se o problémech svých dětí dozví. Kdo však kolikrát zaregistruje první změny, jsou právě učitelé a spolužáci. Žáci se závislostí se často drží pochybných skupin, které vyměnili za dosavadní přátelé. Nedbají na svůj zevnějšek, do hodin chodí často unaveni a nepřipraveni, pokud vůbec dorazí. Dochází u nich k rapidnímu zhoršení prospěchu i chování. Časté je záškoláctví.
Co však považuji za velmi důležité je, položit si otázku, lze těmto patologickým jevům zcela přecházet?
Jak jsme se dozvěděli na workshopu, který vedla paní Iva Valášková, existují dva typy rodičů. Jedni, kteří jsou ochotni připustit, že se jejich dítě dostalo do potíží souvisejících s užíváním drog a jsou naplno ochotni spolupracovat se školou a druzí, kteří tuto skutečnost odmítají a odkládají její řešení. Což jak určitě každý ví, ještě zhoršuje situaci. Ve velké většině jsou v roli těchto rodičů lidé, kteří neuznávají a pohrdají učitelským povoláním. V takových případech nezbývá učiteli nic jiného než nahlásit situaci patřičným úřadům.
Druhá část workshopu se zabývala komunikací s rodiči s postiženým dítětem. Na rozdíl se tento druh komunikace od komunikace s rodiči drogově závislých žáků dá považovat za zcela bezproblémový. V dnešní době, kdy jsou tyto děti integrováni do běžných základních škol, jsou právě rodič vděční za to, že se jejich dítě nachází v ,,normálním“ dětském kolektivu a jsou tedy pro svoje dítě ochotni udělat maxim.
Celkově mohu prohlásit, že se mi tento workshop, z těch, které jsem navštívila, líbil ze všech nejvíce a doporučila bych jej všem budoucím pedagogům ale i rodičům.