Úvahy /

„Životní příběh“ a jeho dramatizace

Když jsem se přihlašovala na tento workshop, vůbec jsem netušila, co mě čeká. Očekávala jsem možná, že bude lektorka rozebírat určité životní situace, které mohou potkat každého z nás a radit nám, jak se v takových situacích zachovat, možná jsem čekala, že nám sdělí dramatický životní příběh nějaké konkrétní osoby. Spletla jsem se.
Když jsem přišla do sálu, židle pro posluchače byly uspořádané neobvyklým způsobem, do písmene U. To proto, aby byl uprostřed sálu dostatek místa a pak mi to došlo. Dramatizace jako drama, divadlo!!! Docela jsem se vyděsila, jelikož mám hrůzu z vystupování před více lidmi. I ústního zkoušení na gymnáziu jsem se bála jen proto, že jsem musela mluvit sama před celou třídou. V jednu chvíli mi hlavou problesklo, že odejdu, ale pak jsem si to naštěstí rozmyslela. Přece jen, když už jsem se přihlásila a přišla jsem, tak se alespoň kouknu, o co bych přišla, kdybych odešla.
Na začátku workshopu vystoupila doprostřed sálu malá, hubená a veselá paní – lektorka. Byla velmi sympatická a vyzařovala z ní energie a nadšení pro věc. Vyprávěla nám o tom, čím se zabývá a potom nás vyzvala, abychom si na papír napsali svůj životní příběh, stačilo v heslech. Každý si vytáhl papír a začal psát. Dělalo mi trošku problém rozeznat důležité od nedůležitého, nechtěla jsem uvádět všechny detaily ze svého života.
Když všichni dopsali své „životopisy“, zeptala se nás, jestli by někdo chtěl říct před ostatními svůj vlastní příběh. Já osobně bych se nikdy nepřihlásila, kvůli již zmiňovaném problému s vystupováním, ale jeden student se naštěstí našel. Vyprávěl o svém dětství, o kamarádech, o škole, o své rodině,… Po jeho vyprávění přišlo to, v co jsem nedoufala. Lektorka nás vyzvala, abychom to, co jsme slyšeli od odvážného studenta, zdramatizovali. Utvořili jsme několik skupinek po asi deseti lidech a měli jsme patnáct minut na to, abychom zahráli dosavadní život jednoho člověka, kterého ani neznáme. A to bez jakýchkoliv divadelních pomůcek. Nejprve jsem si to nedovedla vůbec představit, ale nakonec to vše dobře dopadlo. Každá skupinka pojala úkol trošku jinak, ale velmi zábavným způsobem. I při realizaci scénky jsme se všichni dobře pobavili. Samozřejmě hlavní roli hrála improvizace, jelikož času na přípravu bylo velice málo, ale o to více jsme se nasmáli. Dokonce i svůj problém vystupovat před více lidmi jsem skoro nepocítila, za což jsem vděčná.
Tento workshop mě naučil rozmýšlet si to, co se v životě chystám udělat. Každý má svůj „životní příběh“ jen jeden a ten se zpětně nedá změnit. Uvědomila jsem si, že si nechci svůj životní příběh kazit špatnými rozhodnutími, kterých bych mohla jednou litovat. V této souvislosti bych uvedla jedno pořekadlo, které říká „dvakrát měř, jednou řež“.