Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku

seznam všech úvah

Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku

Jak už název napovídá, všichni jsme z jednoho těsta. Každý má oči, kterými pozoruje svého komunikátora. Každý má uši, kterými naslouchá. A hlavně má každý pusu, kterou je ovšem někdy těžké používat. A proč tomu tak je? Člověk musí neustále přemýšlet nad stylem komunikace, kterou chce použít. Nelze odpovídat okamžitě a bez rozmyšlení. Každý by potom říkal pravdu, to co si opravdu myslí, co cítí. A to v tomhle světě nejde. Lidi by byli bez přátel, bez lásky, možná i bez práce a bůhví co by je ještě potkalo.
Já vím, že upřímnost je nade vše, ale někdy člověk prostě musí komunikovat s osobami tak, aby je např. neurazil. To se mi stává často a myslím si, že rozhodně nejsem jediná. Na podobném významu pracuje i způsob komunikace, kterou vysvětloval pan lektor na tomto workshopu – komunikace mezi podřízenými a nadřízenými.
Současná komunikace vypadá bídněji a bídněji. Lidé si neuvědomují, přesně to, na co upozorňoval pan lektor. V komunikaci se musí přemýšlet. Není zrovna nejlepším řešením zavolat si na kobereček nebohého zaměstnance, který něco zpackal, a zničit jeho dobré úmysly a pověst obvinováním, nadávkami, řvaním a ponižováním. Chápu, že pokud provedl něco, co by mohlo znamenat třeba konec firmy, tak si zaměstnavatel musí vybít zlost a náležitě potrestat, ale pokud se jedná o malé, vyřešitelné přestupky, měl by v první řadě začít onou pochvalou a uznáním. Tím spíš si provinilec uvědomí, že je pro firmu potřebný a už to nikdy neudělá. Zaměstnanec by mu měl dát najevo, že mu není lhostejný a rozhodně ho nechce nikým jiným nahrazovat.
Někdo by mi asi teď oponoval, když na každé volné místo čeká fronta deseti dalších schopných lidí. Proč by si ale měli zaměstnavatelé dělat problémy se sháněním někoho dalšího? Souviselo by s tím jeho zaučování, vznik negativních vztahů na pracovišti, další možné komplikace, atd. Způsob komunikace je proto velmi důležitý.
Dalším faktorem, který komunikace ovlivňuje, je nástup moderních technologií. Z komunikace mezi lidmi živou formou, čili z úst do úst, začíná podléhat komunikaci přes nejrůznější programy a weby na počítačích. Tato komunikace je pro mnohé snadnější. Lépe se píše, než mluví. Častokrát jsem slyšela o případech rozchodů přes smsku či ICQ (apod.). Tento způsob neuznávám. Komunikace skrz elektronická příslušenství neumí přenášet emoce. Na jedné straně přijde holá, děsuplná věta a její příjemce je v rozpacích. Neví, co si má myslet, jak reagovat. Nechápe, jak se cítí ten druhý člověk na opačné straně, jestli mu byl celý jejich vztah úplně ukradený, že se ta osoba zmohla pouze na pár písmen, nebo naopak je to pro něj příliš těžké, aby to řekla v reálném světě. Příjemce zprávy neví, jestli ta osoba momentálně trpí, pláče nebo se naopak směje a je úplně v pohodě.