Úvahy /

Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

Tento workshop byl prvním, které jsem kdy navštívila, a musím říct, že mě velice zaujal. Ostatní samozřejmě byly také zajímavé, ale u tohoto mě těšilo, že se stále čerpalo ze zkušeností a zážitků lektorky. Byly nám tak podány různé příběhy a situace, se kterými se paní lektorka setkala a kterým vlastně i musela čelit.
Dalším plusem tohoto workshopu byla neustálá interakce s publikem, budoucími učiteli. Hned ze začátku jsme dostali úkol vybrat si dítě s různým typem postižení. Osobně jsem si zvolila dítě se sluchovým postižením. Důvodem bylo, že na rozdíl od jiných postižení není vidět. Společnost se pak na vás nedívá skrz prsty, i když navenek všichni působí, že jim postižení nevadí. Zde si myslím, že se jedná o přetvářku. Dívají se na vás, soucítí s vámi, ale když se k nim přiblížíte, oni se vyhýbají obloukem. Dále myslím, že ztráta sluchu není takovým problémem pro vaše ego jako tělesné postižení. Domnívám se, že tito jedinci opravdu trpí. Ztratili tak možnost se normálně pohybovat, ale ztratili i úctu v sami sebe a někteří i smysl života. Jak ale k takovým lidem přistupovat? Jak jim máme pomoci? Takový typ otázek nám kladla i paní lektorka. Snažila se, abychom i se nad těmito problémy zamýšleli a pokusili se tak vcítit do jejich situací.
A proč jsem si ze smyslových postižení vybrala sluch? V prvé řadě, jsem mnohem více zvyklá používat oči. Jsou pro mě důležité. Po zjištění jsem si ale uvědomila, že podobným způsobem jednali i ostatní v sále. Naše mínění však lektorka narušila výhodami a nevýhodami tohoto postižení a zhodnotila to tak, že zrakově postižení mají život jednodušší než sluchově. V tu chvíli jsem se musela zamyslet a uvědomit si, že jsem opravdu fixovaná na oči. Co kdybych náhle oslepla? Měla bych poté velký problém se adaptovat podmínkám prostředí a společnosti. Proto se nyní snažím zapojovat i další smysly a tím je i tak.
Jak jsem zjistila, o této problematice se dá mluvit opravdu dlouho. Nakousla jsem pouze část a to jen okrajově. Zmínila jsem sluchově, zrakově i tělesně postižené, ale nedostala jsem se k mentálně postiženým, tak tedy v krátkosti.
Dle zkušenosti lektorky, ale i pouhým pozorováním, lze na těchto jedincích pozorovat, že mají vše, co potřebují. Stravu, rodinu, domov. Co na to ale příbuzní? Podle mě musí neuvěřitelně trpět. Nemají svůj život, který by mohli prožít naplno. Jejich den spočívá v zabezpečení svého chráněnce. Někteří to mohou dělat rádi, ale postupem času začnou na sobě pociťovat, že je nic netěší. Tohle mám přímo ve své rodině, kdy se babička musí starat o dědečka, který slábne, špatně vidí i slyší. Babička tak začíná mít určitý odpor a skoro už zapomněla, jaké to bývalo předtím.
Takhle bych se mohla tomuto tématu věnovat obšírněji a přitom se zamýšlet, jaké to je pracovat s postiženými. Jsem proto ráda, že jsem mohla seminář navštívit a dozvědět se něco nového a hlavně poznat někoho, kdo se touto prací zabývá.