Úvahy /

Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

Ráda bych se prvotně zamyslela nad tím, proč mladí lidé ve zvýšené míře užívají psychotropní a omamné látky, což dokazuje i nejnovější vydaná zpráva ESPAD 11. Je to z hlediska čím dál tím menšího času rodiny na dítě, vlivu médií, podlehnutí partě, strach z něčeho? Ale hlavně si myslím, že tím důvodem bude nepřijetí vlastní identity a hodnot, které jsou v nás. V období 10 let a výše se děje v dítěti mnoho změn na jednou, a pokud mu rodina nepomůže, jeho nejbližší primární okolí jej nepodpoří, může se žák odcizovat a sám upadat do potřeby útěchy v některém druhu drog. Nejčastěji si hojí v cigaretách a alkoholu, ale přeci to jde správným přístupem aspoň trochu oddálit.
Při rozboru lektorky paní Ivy Valáškové jsme si mohli uvědomit, jak lze poznat na dítěti intoxikaci drogou. Což si myslím, že je pro praxi ve školství velkým přínosem a ne každý vyučující si tento problém uvědomí, anebo jej umí správně vyhodnotit. Pokud však nemluvíme o akutní intoxikaci, kterou pozná většina z nás. I když jsou případy, kdy se může zaměnit diabetické kóma (hypoglykémie) za opilost. Ale to je zase otázka, jak je školské zařízení informované o zdravotní problematice svých žáků.
Na workshopu jsme se též dozvěděli, jak se pracuje s rodiči, kteří jsou spolupracující nebo druhá skupina nespolupracující. Myslím si, že nespolupracující rodič nepřijme fakt, že má jeho dítě problém s návykovými látkami ani, když by viděl zápis ze školy, při akutní intoxikaci ze složek integrovaného systému (rychlá zdravotnická služba, policie ČR). Je to možná důvod, že by si rodič mohl připustit vlastní nezvládnutí situace, stud před ostatními, před sousedy, anebo se může jednat o celkový nezájem o dítě. V této chvíli je však nutné a dobré zapojit do řešení Odbor sociálně-právní ochrany dětí, který by mohl mít nástroje pro nápravu, aby dítě nezačalo sklouzávat do drogové kriminality. Určitě bych do výuky zařadila peer programy. S preventivními programy bych začala již v mateřské škole, kde jsou děti velice tvárné a dají se lehce ovlivnit. Využila bych zajisté hlavně interaktivní výuky s využitím expresivně terapeutických technik (arteterapeutické koláže, „prolamovače ledu“ z řady dramaterapie aj.). Nejsou na škodu ani besedy s odborníky, ale to až na 2. stupni ZŠ.
Při práci s problematickými žáky je nutné stanovení pevných mantinelů, což by mělo fungovat i v rodině. Pokud však jsou mantinely sice nastaveny, ale nejsou dodržovány, efekt je minimální, ba žádný. Proto by měl být kladen důraz na spolupráci s rodiči, pokud to však jde.
Sama si sebe nedovedu představit, jako matku, která by měla dítě závislé na nějaké psychotropní a omamné látce. Neboť i pro rodinu to značí zklamání a neúspěch v rámci plnění rodičovských funkcí. Prvotní reakce rodiče při tomto zjištění musí být hodně těžká, pokud nejde o cigarety (neboť většina vnímá jako „normální“). Někdy za vším může být i šikana. Proto je důležité si s dítětem v klidu promluvit a vždy se snažit zachovat klidnou hlavu a nic mu nevyčítat. Je potřeba navázat důvěru a dodat odvahu ke změně.