Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření

Každý člověk je dnes závislý na penězích. Je to všeobecná pravda a já si myslím, že ten, kdo tvrdí, že pro něj peníze nejsou důležité, se řadí mezi pokrytce. Citlivým duším se omlouvám za toto striktní tvrzení, avšak s mým názorem asi nic nepohne. Vždyť bez peněz se nenajíme, nemůžeme bydlet, oblékat se a normálně se začlenit do společnosti. Shánění peněz se proto v našem životě řadí mezi prioritní činnosti, protože jen málo lidí se dobrovolně staví na okraj společnosti - navíc jen díky poloprázdné peněžence.
To vše určitě vede ke zrychlování tempa, se kterým se hýbe náš život dopředu. Abychom tu věčně nenasytnou peněženku nakrmili, nejprve donekonečna studujeme, abychom se mohli shánět po nejlépe placených zaměstnáních. Urputně skládáme zkoušky, plníme úkoly, znovu a znovu se snažíme vyhovět vysokým nárokům docentů a profesorů, a když už onen titul konečně zapisujeme před či za jméno, natáhneme ruku a lapneme vzduch, protože se nám cíl posune opět daleko a my se znovu snažíme, pachtíme, vymýšlíme, „přesčasujeme“, necháváme se povyšovat, zatěžovat a přetěžovat, a stáváme se opravdu zodpovědnými a pověřenými, zasvěcenými i jedinými možnými, kteří zrovna tuto předůležitou práci dokážou zvládnout. Popis takové bezútěšné situace je nejenom mým konceptem a domněnkou, jak asi syndrom vyhoření bohužel funguje, ale je to také víceméně osobní zážitek pána, který svůj životní příběh přednáší ohroženým skupinám lidí na workshopech jako odstrašující příklad.
Vzhledem ke svému postoji k penězům, který jsem zmínila už dříve, si říkám, jestli je možné tomuto nepropadnout. Vždyť i já chci jezdit na dovolené a pořizovat si některé věci, jaké asi nikdy nebudou patřit mezi nejlevnější. Snad proto jsem se přihlásila na vysokou školu, proto se snažím co nejhladčeji dosáhnout titulu a nic bych za to nedala, že i tu práci budu shánět s pomyšlením na co nejvyšší platové ohodnocení, společenskou prestiž a určitou životní úroveň. Navíc jako budoucí učitelka budu pracovat pouhopouze s lidmi. Znamená to, že mě nakonec čeká chronický nezájem o to, o co se momentálně tak urputně snažím? Nemám se děsit, jak moc to připomíná učebnicový příklad tohoto syndromu?
Tak si říkám, jestli to náhodou není problém spíše kolektivní, než jen můj. Syndrom vyhoření, tento zvláštní druh frustrace, je podle mě poslední dobou diskutovanějším a známějším pojmem, který podle statistik hrozí docela velké skupině lidí. Jeví se mi to celé jako řetěz, který se postupně uzavírá, až se z něj stane začarovaný kruh.
Když jsem narazila na citát od Kurta Cobaina: „Je lepší shořet, než vyhasnout.“, donutilo mě to hodně se zamyslet. Zní to rozumně. Člověk, který přežívá bez jakéhosi zaujetí a s nezájmem o činnosti, které by jinak měly jeho život naplňovat a ne ničit, vlastně nežije. Nakonec jsem však došla k závěru, že není dobré si z tohoto citátu brát příliš, ale spíš by bylo lepší vzít si z něj ponaučení. Abych nikdy nevyhasla, nesmím začít hořet. Kéž bych na tuto malou filosofii nezapomněla ve zlomových chvílích… až přijdou a já je snad i díky workshopu o syndromu vyhoření včas rozeznám.