Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

Možná si řeknete, co tento citát má společného s workshopem „Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností“, ale snad si někteří z vás vzpomenou, že právě jím končila lektorka svůj přednes. A já si znovu mohla uvědomit, jak velké moudro se v této větě skrývá.
Učit a vychovávat je jedním z nejdůležitějších úkolů rodiče a učitele vůči dítěti. Učit neumí každý, ale s trochou snahy si tuto dovednost nacvičí, má-li alespoň z části trochu inteligence, komunikativnosti a v dnešní době tolik žádané kreativnosti. A pak už jen pomocí slov předává znalosti a zkušenosti kolikrát ani ne své vlastní. Informace, o kterých někdy snad ani není přesvědčen, že platí, zkrátka vysvětlí a „nacpe“ do hlavy žáka. A žák si je prostě osvojí (v každém věku to jistě neplatí).
Ale co vychovávat? Vychovat z dítěte slušného chlapce, který pomáhá slabším, váží si svých rodičů, je střídmý, skromný a v dospělosti dokáže milovat svou ženu, už tak snadné není. Často si pak lidé říkají, kde je chyba? Proč ten můj kluk kouří, „fetuje“ a „tahá“ se s těmi podivnými lidmi? Proč je na mě sprostý a neposlechne, co mu říkám?
Možná, že vychovávat slovy opravdu nelze. Aby člověk mohl správně vychovávat druhého, musí nejprve začít u sebe. Být v první řadě na sebe v přijatelné míře přísný tak, aby se mohl stát příkladem druhému. Člověk nikdy nemůže druhému vnutit takové ideální chování, podle kterého se sám nechová. Nebo může, ale ani pro jednu stranu to nebude snadné. Dítě asi velmi těžko pochopí a příjme, že si máme vážit starších lidí, když přímo před ním „seřveme“ postarší paní, co se nám „motá“ v cestě a sprostě ji předběhneme v řadě. A z druhého pohledu, bude matka dítěte nekonečně dlouho čekat, až se s jejího chlapečka stane gentleman.
Možná namítáte, že je dnešní mládež čím dál horší a že nechápete, kde na to „chodí“. Stále více z nich kouří, bere drogy, začíná předčasně s pohlavím životem. Ale jste si jisti, že je horší, než ta mládež, která tu byla před dvaceti nebo sto lety? Myslím, že je stále stejná. Je prostě taková, jak ji vychovali jejich rodiče. A to, ať už dobře či hůře. A my, jejich děti, važme si toho. Važme si svých rodičů, vždyť jsou to právě oni, kteří nás opečovávali, starali se o nás v těžkých chvílích a snažili se nám předat to, co sami považují za nejlepší.