Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku

Název workshopu Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku mě zaujal. Vždyť domluva a komunikace je základ všeho. Člověk se domluvit potřeboval, potřebuje a vždy potřebovat bude. Ale jak to udělat správně? Jak dosáhnou toho nejlepšího? Co na tom, že jeden umí mluvit, když toto „umění“ neumí správně využít v praxi k docílení toho nejlepšího.
Jak na nás asi bude působit člověk, který nežádá, neprosí, ale nařizuje? Který nemluví jinak než hrubým stylem umocněným řevem, tváře rudé a z očí šlehající blesky? Co si asi pomyslíme o člověku, který nám při seznamování podá ruku a my si nejsme tak úplně jistí, jestli náhodou nedržíme leklou rybu, sleduje všechno, jen se nám nedívá do očí? Mě osobně napadne, že pro takového člověka neznamenám vůbec nic. Nestojím mu za prokázání ani špetky úcty. V takovém případě začínám mít vůči dotyčnému jakousi averzi. Problém ale je, když má tyto nešvary člověk, který je pro mě důležitý třeba z profesního hlediska, například šéf. Úplně jinak se nám bude komunikovat a domlouvat s lidmi vyrovnanými, otevřenými, jednajícími opačně, než jsem popsala výše, kteří nám úctu prokazují.
Otázkou zůstává, proč má někdo potřebu takového chování? Proč vidí východisko v křiku a nepříjemnostech. Dělá mu dobře, ponižovat lidi? Myslí si snad, že je něco víc? Nebo je tak naivní, a čeká, že mu takové chování přinese ovoce? Netroufám si hledat důvody tohoto chování. Možná se s jiným jednáním oni sami nesetkali. V tom případě se ale dostáváme do začarovaného kruhu. Každopádně takový způsob vystupování považuji za velice smutný, nespolečenský a také nevýhodný. Jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat pomoct od druhých.
Chápu, že v dnešní uspěchané době není jednoduché komunikovat s lidmi bez stresu. Ale jsem toho názoru, že i když jednáme s někým v časovém presu a s kopou dalších důležitějších úkolů či problémů, je slušné zachovat si co nejčistší hlavu a komunikovat s lidmi tak, jak chceme, aby oni komunikovali s námi.
To je totiž druhá věc. Jeden může přijít za druhým člověkem, který „umění“ komunikace zvládá, je vyrovnaný a klidný. Ale k čemu to je, když chování prvního je hrubé a neslušné? Myslím, že se s tím každý z nás setkal. Každý z nás narazil někoho, kdo byl nepříjemný, zlý a neměl zájem podílet se na kladném řešení dané situace. Jak moc jste měli zájem se s někým takovým domluvit?
Myslím si, že když lidé chtějí, domluví se úplně na všem. A to je právě to, musí chtít, a také vědět jak na to.