Emocionální zdraví dítěte a kampaň Celé Česko čte dětem

Toto téma jsem si vybrala proto, protože mi z těch všech, které jsem již absolvovala, přišlo takové mé osobě nejbližší. Emocionální zdraví dítěte se buduje již od narození, ale po dlouhou dobu nejde vidět jasný cíl, výsledek. Zda je člověk emocionálně vyzrálý, ať již více či méně, nepoznáme v útlém dětském věku, ani obecně v dětství. Tímto procesem si každý člověk musí projít sám a musí na svém emocionálním zdraví pracovat individuálně. Samozřejmě, jako rodič mohu spoustu věcí ovlivnit, nebo své dítě nasměrovat určitým směrem. Ale ve výsledku si dítě udělá to, co chce samo, udělá věci tak, jak to samo cítí.
A proč dětem číst? Myslím si, že je to pro dítě, ale i pro toho dospělého, který dítěti čte, jen pozitivní. A v čem konkrétně? Především v tom, že daný čas, který věnujeme této chvíli, tomuto momentu, je vždy jedinečný, neopakovatelný, nenahraditelný. Každý z těchto momentů si pamatujeme, ale každý jinak. Můžeme mít stejnou situaci, ale velmi podobnou, dvě různé rodiny a každé z těchto dvou dětí si tento moment budou pamatovat jinak a každý si z toho odnese něco jiného. Tyto okamžiky jsou velmi individuální.
Já si na tyto momenty vzpomínám velmi ráda, protože moje maminka mi četla pohádky každý večer. Četla mi vždy to, co jsem si sama vybrala. Vždy si ke mně sedla do postele nebo přilehla, začala číst a já si prohlížela doprovodné obrázky k textu a později už jen ležela a vše si představovala. Představovala jsem si ten svět, o kterém slyším. Kladla jsem si otázky typu: Jak asi ta princezna vypadá? Jaké má šaty? Jak vypadá princ, král nebo královna? Jaká asi je? Jak by se já žilo v dnešním životě? V dnešním světě? Samozřejmě tohle jsou otázky, na které nelze najít jednoznačnou odpověď. Ale přemýšlela jsem nad tím a to je podle mého názoru to, co by se mělo v dítěti odehrávat. Přemýšlet o daném textu, o tom příběhu, o postavách, o jejich chování. Umět rozlišit, zda je dobré nebo špatné.
Kniha by měla dítěti vytvořit jeho vlastní svět, ve kterém žije. Měla by probudit jeho zvědavost, jeho fantazii, podněcovat jeho smysly a tím pomáhat ke kvalitnějšímu a zdravějšímu vývoji.
Co je ale podle snad ještě důležitější, než to, že dítěti každý den čteme je to, abychom jim šli vlastním příkladem. Dítě velmi kopíruje, opakuje, co vidí. Chová se podle nás. A to, jak se dítě chová, za to přebíráme odpovědnost my, dospělí. Nejsem zastáncem fyzických trestů, proto tvrdím to, že kdo bije dítě, měl by nejdříve dostat sám.
Na závěr bych řekla jen to, že dítě je nepopsaná kniha. Co do ní vložíme, to v ní zůstane…