workshop s názvem Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ? Myslím si, že většina přítomných studentů by nepochopila, proč někdo s mým oborem chce slyšet něco o integraci postižených dětí do běžné školy. Ale já jsem se naštěstí nenechala odradit. Na tento workshop jsem se velice těšila, že se dozvím něco nového a zajímavého.
Podle mého názoru byl workshop užitečný každému a to bez ohledu na to, jaký obor studuje. Problematika dětí s postižením, ať už mentálním, tělesným, či zrakovým není mezi lidmi nijak rozšířena. A proto jakákoli informace, kterou nám předají zkušení lidé v této oblasti, je velkým přínosem.
Otázkou zůstává, zda je integrace postižených žáků do běžné školy opravdu vždy užitečná. Vše má své pro a proti. Sebe jako učitelku si nedovedu představit v situaci, kdy mám učit 28 dětí a zároveň se věnovat mentálně postiženému dítěti, byť by mělo asistentku. Na druhou stranu ale tento kontakt zdravých dětí s postiženým posílí vzájemné sociální vztahy a děti poznají, že ne každý má to štěstí být zdravý.
Mnozí z nás se s postiženými lidmi jistě setkali a věnovali jim to, o co v žádném případě nestojí – soucitný pohled. Pro mě samotnou je těžké tvářit se na tyto lidi zcela normálně, bez jakékoli známky smutku a soucitu ve tváři. Ale je mi jasné, že pokud se člověk narodí už nevidomý, naučí se s tím žít, protože neví, jaké to je vidět. Kolik rodičů se asi v tu chvíli, kdy se dozví, že jejich dítě bude nějakým způsobem postižené, ptá: „Proč zrovna my?“
Sama bych si nedokázala představit, že bych měla mít postižené dítě. Můžu říct naprosto upřímně, že bych to se svou slabou povahou nezvládla, proto ve skrytu duše smekám přede všemi, kteří s touto ranou osudu vytrvale i statečně bojují.
Při trochu zvláštní otázce, která padla na začátku workshopu, mě zamrazilo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se mě někdo někdy zeptá na to, že kdybych věděla, že se mi narodí postižené dítě, tak jaké postižení bych mu „vybrala.“ Myslím, že to zní strašně, ale je to zajímavé zamyšlení, při kterém trochu sobecky někomu druhému vybíráte to (pro vás) nejmíň závažné postižení.
Vůbec se nedivím, že když se budoucí maminky zeptáte, zda si přeje chlapečka nebo holčičku, odpovídá: „Vždyť to je jedno, hlavně aby bylo zdravé…“
Proto i já doufám, že až jednou budu mít vlastní dítě, nebudu muset řešit tuhle smutnou zkoušku života.