Úvahy /

Emocionální zdraví dítěte a kampaň Celé Česko čte dětem

Ale co když s námi nedokážou vést dialog ani samotní rodiče či sourozenci? V dnešní moderní a uspěchané době jsme si navykli na denní stereotyp. Ráno vstaneme z postelí, pustíme si ke snídani televizi, večer se vrátíme ze školy či z práce, unavení, vyčerpaní, a místo toho, abychom si sedli společně s rodinou k jednomu stolu, popovídali si o tom, co jsme za celý den zažili, opět se pohodlně „zaryjeme“ do křesla nebo na pohovku a zapneme ty malé a do klidu duše a těla se vkrádající krabičky, ze kterých nás milí moderátoři s úsměvem informují o nejnovějších zprávách a novinkách ze světa showbysnysu. Je toto opravdu ten správný přístup k výchově dítěte? Na otázku: „Maminko, přečteš mi pohádku?“ dnes většina rodičů reaguje odmítavou odpovědí a raději svým ratolestem pustí DVD, v lepším případě audio nahrávku.
Životní úspěch člověka záleží z 80 % na emoční inteligenci, což je schopnost zpracovávat systém emocí a těžit z něj. Schopnost dosahovat toho, co chceme, cítit se spokojeně a vycházet s lidmi v našem okolí, vycházet sami se sebou. Kořeny emoční inteligence tkví právě v raném dětství. Jedním z hlavních úkolů rodičů by tedy mělo být tuto schopnost rozvíjet. Věnovat dětem chvilku svého času. Být s nimi, když si to dítě žádá. Vyžaduje-li malá ratolest pozornost, neodhánět ji nevraživou odpovědí: „Aničko, běž si hrát chvíli sama. Maminka má práci.“. Ale je to opravdu tak těžké najít ve svém nabitém denním programu alespoň hodinku, kterou bychom strávili se svými vlastními dětmi? Vždyť co může být krásnějšího, než když za vámi přijde v pyžámku oblečené dítě s medvídkem v jedné ruce a s knížkou v ruce druhé. Společně se zachumláte do té nejteplejší deky a vydáte se do světa pohádek. Do světa plného krásných princezen a statečných princů, lstivých čarodějnic, hodných babiček, zábavných strašidel, sedmihlavých draků a jiných bytostí, které by do světa dětské fantazie měly rozhodně patřit.
Vzpomínám si, že si můj dědeček každý večer, kdy mne hlídal, našel půl hodiny k tomu, aby mi vyprávěl příběhy, které si kolikrát i sám vymýšlel. Trvalo to do doby, kdy mi bylo 12 let a on zemřel. Jedno ale vím, dal mi do života něco, co je tím nejdůležitějším. Lásku, empatii, schopnost být stále tak trochu malým dítětem, schopnost umět si hrát, umět vnímat ten náš hektický svět trochu jinak a lépe. Proto vím, že se budu v budoucnu snažit, aby mé děti dostaly do života to stejné co já. Budu se snažit věnovat jim co nejvíce svého času. Místo videa jim pohádku přečíst, zasmát se společně u ní, objevovat nová dobrodružství. Jednoduše být spolu!