Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření je v dnešní uspěchané době na denním „pořádku“. Nikdo z nás netuší, kdy může potkat právě jeho. Stačí se na chvilku zastavit na ulici a pozorovat dění okolo sebe. Všichni někam spěchají, dobíhají k autobusům a tramvajím, aby nemuseli čekat na další spoj, který pojede třeba jen za 10 min.
A jak pak asi vypadá jejich obyčejný den? Ráno zazvoní budík a oni už se probouzejí s myšlenkou, že nestíhají přijít do práce včas, mezitím ještě odvézt děti do školy či školky. Při odchodu z domu se raději ještě vracejí, jestli něco nezapomněli. Spěchají k autu a už se jim v hlavě honí myšlenky, co všechno musí v práci stihnout, než vyzvednou děti a doprovodí je do kroužků. Mezitím se pohádají se svým partnerem, nebo šéfem, který má příliš velké požadavky. Večer, pokud je čas, zasedají společně s celou rodinou k večeři a už rychle psát domácí úkoly, vykoupat, vyčistit zuby a zase spát, než ten protivný budík zazvoní.
Ano, i tak může v dnešní době vypadat den „obyčejného“ člověka, který se narodil ve špatný čas na špatném místě, aneb v 21. století, kdy není na nic čas a všechno musí být hned.
Tohle může být jen začátek toho, jak vzniká syndrom vyhoření. Na začátku má člověk pocit, že ať práci vykonává sebelíp, není dostatečně ohodnocena, pak nastává fáze, kdy člověk nic nestíhá, nemá na nic čas, tudíž práce nemůže být kvalitní. A to už je syndrom vyhoření ve druhé fázi, kdy se začínají objevovat různé neurózy, člověk nemůže spát, v práci má pocit, že je stále co dělat, ale výsledek je chaotický. Nakonec člověk změní svůj původní postoj a nemá už zájem o žádnou práci, nastává pocit zklamání, úzkosti, vyčerpání.
Proč tomu raději nepředejít? Stačí se na chvilku zastavit, poslechnout oblíbenou muziku, přestat se stresovat kvůli maličkostem, koupit si něco pěkného na sebe, popovídat si s někým blízkým.
Na workshopu nám pan lektor pověděl svůj životní příběh, mnozí z nás si třeba při povídání vzpomněli na někoho známého, který ač si to nechce připustit, má velké sklony k syndromu vyhoření.
Takovým lidem bychom měli pomoci, oni sami si to třeba neuvědomují, ale když se nebudou „léčit“ hrozí jim nebezpečí, ať už jde o ztrátu zaměstnání, nebo přátel. Nejjednodušší je si s takovým člověkem promluvit, přiblížit mu jeho situaci z jiného úhlu pohledu.
Je lepší začít takovou situaci dřív, než bude pozdě a budeme nuceni začít od úplného začátku. Můžeme přijít o všechny přátele, partnera, kterého jsme celou dobu zanedbávali, můžeme dostat výpověď kvůli nekvalitní práci, atd.
Ač je to z větší části dané dobou, ve které se ocitáme, je to stále náš život, to my jsme ti, kteří si píšou vlastní scénář a pak ho prožívají, tak proč si ho znepříjemňovat, když ho můžeme prožít šťastní a spokojení.