Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření

Co to vůbec je syndrom vyhoření? Jak k němu může dojít nebo spíše jak mu předcházet? Nikde nenalezneme přesnou odpověď. Všechno je velmi individuální a každý si najde jiný způsob. Co si já představím pod pojmem vyhoření? Nejspíš to, že budu jako ten oheň. Pomalu se začnu rozhořívat a budu zapálená do činnosti nebo svého zaměstnání a až se plamen úplně rozhoří, tak najednou mě někdo polije studenou vodou a oheň, které je ve mně uhasne. Nejspíše takovým nějakým způsobem jsme došli k názvu syndrom vyhoření. Ještě se vrátím k mottu, my vysokoškoláci v sobě často ten oheň máme, jde o naše nadšení a velká očekávání a to chceme i od druhých, ale jak motto vypovídá, potom většinou shoříme sami. Ovšem je to špatně být zapálený? Nejspíš ne, pouze je třeba počítat i s neúspěchem, případně staršími lidmi, kteří se nechtějí učit novým věcem. To už je názor každého z nás.
Co jsem si odnesla z této přednášky? Zaujalo mě doporučení, co dělat, když jsme ve stresu nebo téměř už v depresi a nevíme jak danou situaci vyřešit. Bylo nám řečeno: „Sedněte si, uvařte si čaj a prostě nedělejte vůbec nic“. Po workshopu jsem se nad tím zamyslela. Čeho docílím, když budu sedět a nebudu daný problém řešit? Nezhorším to tak? Má zkušenost je taková, že většinou řešení přijde samo, ale je na každém člověku, jak si to přebere.
Myslím si, že je určitě dobré vědět o prevenci stresu nebo syndromu vyhoření a hlavně i když se dostaneme na to dno, hledat jak se z něj zase odrazit. Vím, že to není jednoduché, ale jde to, nemyslíte? Určitě je fajn, jít do práce s nadšením a chtít něco změnit, něčeho docílit, ale je třeba si uvědomit, kdy je to reálné a nečekat mnoho. Ovšem když se to povede, můžeme být jedině rádi.
Jak se chránit proti stresu? Zaručená ochrana asi neexistuje nebo o ní nevím, ale jsou činnosti, kterými bychom se měli uvolnit. Někomu pomáhá jóga, někdo má raději dynamičtější cvičení nebo procházka v přírodě, ať už je to cokoli, něco bychom dělat měli nebo ne? Například pán přednášející, když došel k syndromu vyhoření, začal cestovat. Jel do měst, o kterých vždycky snil. Nejvíce mě zaujal Tibet, kde se učil různým uvolňujícím metodám. Mě zaujalo promačkávání si ruky. Ale zase se ptám? Člověk, který se dostane na dno, je schopen sehnat peníze na cestování, je schopen se vůbec zvednout z pohovky? Jak tedy lze předcházet stresu a nevyhořet?