Na workshop „Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření“ jsem šla s tím, že již mám nějaké informace o tom, čemu se má vyvarovat nebo co dělat, abych předešla syndromu vyhoření.
O co vlastně jde, když se řekne VYHOŘENÍ? Jde o syndrom. A syndrom je skupina příznaků, ty se projevují ztrátou chuti k činnostem, slabostí, únavou, nespavostí nebo naopak stálým pocitem nutkání ke spánku. Večer usíná brzy a ráno se probouzí jako by vůbec nespal. Velmi často jsou tímto syndromem ohroženi lidé pracující v pomáhajících profesích. Zdravotní sestry, vychovatelky školních družin, učitelé, atd. Všichni ti, kteří musí nějakým způsobem přímo komunikovat s lidmi. Musí občas řešit krizové, vyhrocené situace. Každý takový incident zanechá v člověku nepříjemný pocit. Přemýšlíme o tom, zda jsme udělali vše „dobře“ a jestli to nešlo řešit jinak, lépe…Při opakování takovýchto situací ztrácíme sebejistotu, snažíme se vše stále řešit. Začíná kolotoč, který končí permanentním stresem, a k syndromu vyhoření máme našlápnuto.
V pedagogické praxi jsem se již zúčastnila tematický podobných workshopů. Např. PSYCHOHIGIENA, pořádané NIDM. Vždy nám přednášeli lektoři, kteří měli to či ono spojité se školstvím. To se ale netýkalo pana ing. Pávka. Z počátku jsme se dozvěděli vše o tom, jak žil a k lektorování se pan ing. Pávek dostal. Dále jsme se také dozvěděli to, že se školstvím nemá velké zkušenosti. Ve výsledném projevu to ale nemělo žádný význam. Velmi spontánní projev pana ing. Pávka mě lidově řečeno „dostal“. Byl přímý, mluvil „lidštinou“ a velmi příjemně. Sám o sobě prohlašoval, že je obyčejný chlap, který začínal jako kovář, ve fabrice. V životě prošel fází nesmírného shonu a stresu, fází „prozření“ i uvolnění běhu života a to z důvodu nejen zdravotních. Protože jsem se účastnila jiných workshopů, nebo právě proto, mohu ocenit praktičnost informací, které jsme dostali. Rady a informace které jsme od pana ing. Pávka dostaly, byly z praxe, o teoretické poznatky z knih se při svém výkladu neopíral. Do dalších dnů jsem si odnesla rady jak se chovat, jak reagovat, v běžných každodenních situacích, jak si nenechat ublížit od lidí. Nenechat se uštvat, umět v pravou dobu říci NE! Nenechat se doběhnout stresem. Vážit si sám sebe.
Syndrom vyhoření nikdy nepřichází ze dne na den. Nenápadné příznaky přicházejí postupně měsíce, roky. Teprve poté se skutečně vyvrcholí. Proto je důležité řešit syndromu vyhoření co nejdříve. Jde o nemoc. To si musíme uvědomit a jednat preventivně stejně tak jako u jiných poruch či nemocí.
Asi nejdůležitější, co jsem si odnesla z dnešního workshopu je poznání, že pomoc musím hledat vždy na konci „svého ramene“. Je jen a jen v mých vlastních rukách jakým tempem prožívám dennodenní žití. Nic nemusím. Je vše na mém vlastním rozhodnutí. Jen mým vlastním rozhodnutím je to, že si koupím auto za milion a půl na splátky. Místo toho by tu samou službu udělalo auto za třistatisíc bez splátek úvěru.