ÚVAHA: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí

Volba workshopu Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí pro mne byla téměř jistá. O tématiku 2. světové války a všeho co s ní souvisí, se zajímám už dlouho, a tak jsem tuto akci velmi ráda uvítala v nabídce předmětu Pedagogiky v praxi. Po následném zhodnocení tohoto workshopu mohu s jistotou říci, že ve všech směrech předčil má očekávání.

Jakmile jsme vstoupili do sálu, příjemně mne překvapilo uspořádání židlí do několika menších kroužků, což významně podpořilo celkovou atmosféru tohoto setkání. Celým odpolednem nás provázela Mgr. Marie Zahradníková, která se předem omlouvala za horší projev, neboť kvůli mateřské dovolené už čtyři roky nepřednášela. Samozřejmě, že se neměla vůbec za co omlouvat. Její projev byl zcela přirozený a na profesionální úrovni a znalost této tématiky byla vyčerpávající. Nejprve jsme byli seznámeni s historickými událostmi, jež vedly k holocaustu a poté především s projevy diskriminace židovské menšiny, které se objevovaly již od 30. let. Výklad byl prokládán ukázkami různých dobových fotografií, obrázků, dokumentů s antisemitistickým duchem a šokujícím videem, které vzalo dech většině posluchačů v sále.

V samotném centru tohoto dění pak stála putovní vzdělávací výstava, která nás seznámila s osudy šesti dětí z protektorátu. Každé skupince bylo přiděleno jedno ze šesti dětí, o kterém jsme měli za úkol zjistit co nejvíce informací, seznámit se s jeho životem a na tomto základě následně vypracovat přiložený pracovní list. K tomu nám sloužila spousta přiložených materiálů, a tak o potřebné informace nebyla nouze. Po uplynutí určitého času jsme začali naše nové poznatky, názory a osudy těchto dětí veřejně prezentovat, takže měli všichni účastníci možnost nahlédnout do života všech šesti dětí, kterým je tato výstava věnována. I přes jejich složitý a smutný životní osud jsme mohli vidět, že se děti k této těžké životní situaci stavěly jinak než dospělí a dokázaly si i za těchto svazujících podmínek najít zábavu, samozřejmě v rámci jejich možností, jako například chytání blech a zjišťování, kdo jich má více. Myslím si, že se každá skupinka svého úkolu zhostila náležitě a všichni tuto aktivitu rádi přivítali.

Troufám si říci, že to, co se tenkrát odehrálo, si ve skutečnosti nedovede nikdo představit. Tolik utrpení, bolesti, strachu a bezradnosti. A proto když jsi vzpomenu na nynější Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DSSS), říkám si, jestli už lidé zapomněli na to všechno, co se dělo během 2. světové války nebo jestli to nechtějí vidět. Nesmíme znovu dopustit tak ohromnou diskriminaci lidí, jejich masové vraždění a tak neúnosné omezování lidských práv pod záštitou toho, že NĚKDO prohlašuje, že je to pro dobro národa. A jak bylo ve videu z tohoto odpoledne řečeno, jestli si někdo myslí, že když má vyholenou hlavu a pokřikuje různá nacistická hesla je něco jako ,,nadčlověk“, tak se mýlí, protože po Židech a Romech bychom byli vyvražděni my Slované. O tomto tématu by se určitě nemělo přestávat hovořit, aby si lid uvědomil, že už se nic podobného nesmí opakovat a byl obezřetný vůči jakémukoliv jednání, potlačující lidská práva. Ve srovnání s utrpením, které s sebou holocaust přinesl, jistě uznáme, že problémy, které leckdy řešíme, jsou pouhé malichernosti v porovnání s těmi, kterým museli čelit Židé a další ,,nevyhovující“ lidé za války. Proto buďme rádi a važme si toho, co máme, jak žijeme, možnosti studovat, svobodně se hlásit k různým náboženstvím. My tyto věci považujeme již za samozřejmost, ale pro mnohé lidi to samozřejmost v žádném případě nebyla a bohužel ještě stále někde není.