Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Jak se domluvit s lidmi, kteří nejchtějí aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku

Jak se říká, před Bohem jsme si všichni rovni. Ale co teď? Jsme všichni na stejné životní či člověčenské úrovni? Jde se domluvit se všemi lidmi? Koluje nám všem v žilách stejná krev?
Ve své podstatě zřejmě asi ano, ať už se ale v minulosti ohlédneme do jakékoliv doby, vždy existovala skupina lidí s tzv. modrou krví, která jasně dávala třeba najevo, že tito lidé patří na pomyslný vyšší žebříček ve společnosti. Ať už to byl například faraon v Egyptě, César, králové, vyšší šlechta či jiní panovníci nebo v dnešní době mediální hvězdy, politikové atd. V této oblasti si určitě rovni nejsme a o to těžší bylo, je a bude nalezení společné řeči. Myslím si, že v dávné minulosti, někdy ve starověku či středověku, se o nějaké domluvě nebo kompromisu ani neuvažovalo. Jak řekl panovník, tak to bylo. Pokud poddaný odporoval nebo nedej Bože vyjádřil svůj názor, stihl ho řádný trest, mnohdy jistě bezdůvodný. A tak se vlastně nebylo ani na čem domlouvat. Ale co v dnešním světě? Vždycky existovaly a budou existovat rozdílné vrstvy lidí lišící se majetkem a svými názory.
Podle mě se nejde stoprocentně domluvit se všemi lidmi. Vždyť každý jsme jiné povahy, jiného charakteru, máme jiné zájmy, jiné vychování, vyznání atd. Avšak alespoň k nějakému závěru bychom měli v diskuzi o problému vždy dospět. Zde nastává otázka hrdosti člověka. Pokud se přou dvě neústupné osobnosti, pak jen těžko lze očekávat hladký průběh nebo dokonce závěr komunikace. Hrdost totiž nedovolí ani jednomu ustoupit od svého přesvědčení ani v případě, že po delším rozjímání usoudí, že návrh oponenta je lepší.
S tímto tématem mě napadá otázka podřízených a nadřízených v zaměstnání. Jako lidé jsou si zde všichni rovni, ale funkce v pracovním procesu samozřejmě ne. Někdo musí být ten hlavní, který bude mít nade vším vládu. Myslím si, že na tuto pozici by měl být dosazen empatický člověk se zdravým selským rozumem, někdo, kdo nejedná se svými podřízenými jak s méněcennými, nechá si poradit a nebrání se diskuzi jakéhokoliv druhu. Někdo, kdo se prochází po firmě jako kohout na hnojišti a je přesvědčen, že mu leží celý svět u nohou, všechno zná a všemu rozumí, ale ve skutečnosti vůbec neví co a jak by se mělo, s takovým člověkem snad nikdo ani nemá zájem se domlouvat, i když by třeba chtěl.
A tak tedy, ve společnosti si rovni nejsme, ale jako lidé v životě máme všichni stejnou hodnotu.