Jak se domluvit s lidmi aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku

Potřebujeme komunikaci ke svému životu? Dovolím si říci, že rozhodně ano. Vždyť komunikujeme dnes a denně. Komunikaci můžeme chápat jako jakousi cestu, silnici, po které se vydáváme za naším cílem. Stejně tak i v komunikaci, jakožto v dorozumívacím procesu, máme cíl daný a za ním míříme. Potřebujeme něco sdělit, vyřídit, oznámit a potřebujeme také, aby nás někdo vyslechl, poradil nám, souhlasil s námi, nebo nám odporoval. Toto je potřeba, která nás lidi doprovází odnepaměti. Začala různými posunky, skřeky a dopracovala se až do nejvyššího stádia a to řeči. Dokonce jsme schopni řeč využít hned z několika pohledů. Mám na mysli mluvu, písmo i znak.
Na workshopu s názvem „Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku,“ jsem měla tu možnost proniknout ještě mnohem hlouběji do tajů komunikace, konkrétně do oblasti mezilidských vztahů. Co se týče vzájemných vztahů mezi lidmi, tak ty opravdu velmi potřebují znalost správných zásad komunikace. Ať už se jedná o lidi, kteří jsou si blízcí nebo naopak. Komunikace má totiž zvláštní moc. Dokáže lidi sblížit, ale dokáže je také na velmi dlouhou dobu znepřátelit. Je schopna vzbudit u člověka autoritu, ale na druhou stranu díky ní můžeme poukázat na naši jemnost, popřípadě slabou stránku. Pokud se naučíme komunikaci ovládat, můžeme pak s její pomocí velmi snadno manipulovat s lidmi. Zajímavá je „metoda otupení hrotu“. Mnoho lidí se domnívá, že na zaútočení je nejlepší obranou zase útok. Ano, něco na této myšlence bude. Asi se již pár lidem osvědčila, když je tak poměrně populární. Ovšem tím tajemstvím metody je, že největší obranou na zaútočení je překvapení našeho útočníka. A čím ho překvapíme nejvíce? No přece tím, že mu zalichotíme. Kdybychom na něj také zaútočili, tak jen přiléváme olej do ohně, reagujeme přesně tak, jak útočník chce. My ho však chceme zklidnit a zmírnit jeho afektový stav. Jakmile mu zalichotíme, například tím, že mu projevíme naši přízeň, pochválíme jej, nebo lehce projevíme náš souhlas, tak útočník touto situací bude naprosto paralyzován. Znejistí, a to už je naše poloviční výhra. Pak pokračují další fáze, kdy použijeme našeho komunikačního talentu, abychom útočníka položili lidově „na lopatky“. Jsou to malé postupné krůčky, které nám ovšem umožní dosáhnout vytyčeného cíle. Musíme se jen „naučit chodit“.
Komunikace je fenomén, který nám otevírá bránu neuvěřitelných možností. Klíčem k této bráně jsou naše snahy naslouchat a pokusy jí porozumět. Poté se v ní začneme pomalu orientovat a až nastane ten správný čas, budeme schopni ji použít.