Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve bratříčku

Workshop byl pro mě velice přínosný. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí, které jistě uplatním v budoucnu.
Uvědomila jsem si, že mi mnohdy není vůbec příjemné, jak se mnou někteří lidé mluví povýšeně a jakým tónem. Zamyslela jsem se nad tímto tématem a přišla jsem na to, že ani já někdy nemluvím s lidmi tak, jak bych si přála.
Komunikace, je jedna z nejdůležitějších věcí v životě člověka a spousta z nás ji vůbec neumí využívat. Proč na sebe lidé křičí, zvyšují tón hlasu a hádají se, když se mezi sebou umíme domluvit příjemně, bez hádek a ke spokojenosti obou stran? Jde jen o to chtít.
Velmi zajímavá myšlenka byla, že spousta lidí svou práci dělá pouze pro peníze. Jenže, kdo z nás to takhle dělat nebude? V dnešní době to ani jinak nejde, peníze jsou velmi potřeba a nikdo z nás se bez nich neobejde. Doba nás tlačí a nedává nám možnost výběru. Spousta lidí je ráda za práci jakou má a část z nich musí bohužel vykonávat takovou, která je nebaví, jen proto, aby uživili rodinu. A to nemluvím o zmiňované seberealizaci, jistotě atd.
Nikdo z nás dnes bohužel nemá žádnou jistotu. A šťastní lidé jsou ti, kteří tvrdí, že ji mají.
Seberealizace? Pod tímto pojmem si představuji např. právníka, který svou práci vykonává rád, s chutí, má vyhovující příjem a šťastnou rodinu. Takovýto člověk se nejspíš bude ve své práci seberealizovat. Ale představte si např. prodavačku v supermarketu. Jak ta se může seberealizovat? Spousta žen tuto práci dělá jen proto, že jiná není. Některé z těchto prodavaček mají vysokoškolské vzdělání a taková práce je pro ně ponižující. Navíc mnozí manažeři takovýchto supermarketů jsou mladí, ambiciózní lidé s malou hromádkou zkušeností ve svém oboru a téměř žádnou zkušeností v komunikaci s podřízenými. Nejednou jsem při brigádě komunikaci s takovouto mladou manažerkou zažila, a věřte nebo ne, odcházela jsem z její kanceláře jako zbitý pes. A to jsem byla mladší než ona, a vůbec ne její zaměstnanec. Takže jaké měla právo se mnou takhle komunikovat? A nechci si ani domyslet, jak se baví s jejími podřízenými, kteří jsou z větší míry starší.
Smutné je i to, že takovýchto lidí je na nadřazených pracovních pozicích více. Poté je opravdu těžké do práce chodit s nadšením a snažit se o nějaký kontakt s nimi. Jenže v dnešní rychlé době, je každý rád za práci jakou má ať už jej baví, nebo ne.