Rizika slovního hodnocení

Vybrala jsem si téma s názvem Rizika slovního hodnocení. Tohle téma mě zaujalo nejvíce, protože jsem se musela sama zamyslet nad tím, jaké hodnocení bych zvolila já, kdybych do budoucna opravdu přemýšlela o učitelské profesi.
Myslím, že verbální forma hodnocení umožňuje vyzdvihnout přednosti žáka a zároveň přesně popsat nedostatky, na jejichž odstranění musí žák pracovat. Slovní hodnocení má vyšší informační hodnotu a může tak žáky lépe informovat. Měli bychom se zde pouze zaměřovat jen na výpovědi o činnosti, o výsledcích žáků a jejich chování, nikoliv na hodnocení žáka jako jeho osoby či vlastnosti.
Zamysleme se tedy nad tím, jaké klady či zápory má slovní hodnocení. Jako klady slovního hodnocení považuji to, že je to vynikající způsob motivace a podpory všech žáků. Mělo by obsahovat hodnocení kvality dosažených dílčích výkonů, které byly předmětem školního hodnocení (úspěchy i nedostatky žáka). Myslím, že slovní hodnocení má i své zápory, protože může být pro většinu pedagogů časově a administrativně náročné. I pro řadu rodičů nemusí být slovní hodnocení pozitivní, protože řada rodičů nemusí rozumět formulacím učitele.
Musíme si uvědomit, že hodnotíme výsledek práce studenta, nikoliv jeho osobností rysy, měli bychom se vyvarovat ironie či sarkasmu. Jako učitelé bychom měli dodržovat zásady, že popisujeme pouze pozorovanou skutečnost. Myslím, že bychom neměli zdůrazňovat, co žák neumí, ale právě naopak bychom mu měli tak napovědět, v čem se může zlepšit.
Neměli bychom používat nekonstruktivní výrazy, jako je např. neumíš, nedovedeš, nemáš, nemůžeš, neměli bychom kritizovat nedostatky, nezaměňovat hodnocení žáka s hodnocením jeho práce, nesrovnávat žáka s jeho spolužáky, nepřehánět, nezveličovat, aby hodnocení bylo důvěryhodné, nepoužívat formulace, které nedávají naději na zlepšení.
Na druhé straně si také musíme dát pozor na pochvaly. Co jsem slyšela, tak řada slovních hodnocení obsahuje pochvaly, jako např. chválím tě za…, nebo zasloužíš si pochvalu za...Tím si myslím, že řada učitelů tak nechtěně sděluje, že hlavním důvodem, proč něco dělat, je zavděčit se druhým. Dětem říkáme, že se učí sami pro sebe, a takovou pochvalou bychom to pak popírali. Pokud bychom tedy chtěli hovořit o pěkných pocitech spojených s úspěchem, měli bychom hovořit o pocitech dítěte. Takže pěkná slova, jako chválím, mám radost by se ve slovních hodnoceních neměla vyskytovat.
Tradiční známkou nemůžeme vyjádřit opravdové výsledky jednotlivých žáků, navíc porovnává jednotlivé žáky mezi sebou, což je podle mě nespravedlivé.
Slovní hodnocení může být přínosem pro žáka i jeho rodiče, je v něm zachyceno, jednak co pokládá učitel za důležité a jednak vývoj. Právě tak ale může ublížit. Ovšem podle mého názoru jak který učitel a jak který rodič může brát slovní hodnocení právě jako pozitivní.