Maruško, tvá práce se mi dnes opravdu líbila, úkol jsi splnila bezchybně. Ondro, piš čitelněji, ať můžeme po tobě přečíst. Martine, příklady jsou všechny bez chyby, lepšíš se ze dne na den. Taková a podobná slovní hodnocení se objevují v každém portfoliu dítěte na základní škole. Proč je ale podle vedoucí workshopu Jany Nováčkové tato formulace špatná? Jak bylo odpřednášeno, ve slovním hodnocení by se nemělo vyskytovat jméno hodnoceného dítěte a veškeré hodnocení by mělo být oproštěno od emocionálně laděných formulací, mělo by se jednat čistě o informaci o výkonu daného dítěte. Jako příklad můžeme uvést: Výsledek příkladu je správný. Nejsem sice odborník a nemám za sebou ani delší pedagogickou praxi, ale dovoluji si s Pí Janou Nováčkovou nesouhlasit. Vždyť každý člověk je svým způsobem od přirození ješita a rád poslouchá, co se mu podařilo a jak to dobře zvládl. Pochvala je hnacím podnětem k tomu, abychom konali. Jedná se o velmi pozitivní motivaci. Alternativní školství či spousta metod právě na tomto pozitivním hodnocení staví. Některé z metod dokonce dávají takový důraz na pozitivní hodnocení, že kárání se vyhýbají. Dítě, a nejen dítě, potřebuje slyšet co udělalo dobře, aby mohlo svůj výkon opakovat. Přednášející sice nezpochybňovala důležitost ohodnocení za výsledek dobrý či špatný, ale její formulace hodnocení, by pro mě nebyla hnacím motorem. Vždyť je rozdíl když řeknu: Postup i výsledek počítaného příkladu je bez chyby nebo Peťo, dnešní počítání jsi zvládl výborně, výsledek i postup je správný. Která varianta je pro dítě i rodiče přijatelnější? V první variantě se sice dozvíme potřebnou informaci o provedeném výkonu a všechna kritéria pro hodnocení žáka jsou splněna, ale myslíme i na toho našeho Péťu, který se s příklady potácel? Každé dítě by pro pedagoga mělo být centrem všeho dění a tak by jsme i k dítěti měli přistupovat. Proč bych neměla dítě v hodnocení oslovit? Naopak si myslím, že oslovení a ohodnocení přímo žákovi práce je daleko osobnější a dítě tak může získat v učiteli větší důvěru, která je v edukačním procesu nezbytná. A co se týče ohodnocení chyby či pokárání i to lze provést s dostatečným citem pro věc. Můžeme tak navodit daleko přívětivější pracovní prostředí. Co by v edukačním procesu nemělo chybět a spousta mladých učitelů se o to snaží, je hodnocení práce samotným žákem a také skupinové hodnocení v kolektivu. Každý by měl být zodpovědný za svou práci a měl by si ji také umět ohodnotit. Hodnocení v kolektivu před ostatními dětmi má velice dobrý vliv na utváření kolektivu skupiny či třídy. Dovedeme si vůbec představit, jak by se mělo hodnotit mezi žáky, bez oslovení? Na tuto formu hodnocení Pí Nováčková jistě pozapomněla. Celé zamyšlení bych ukončila přirovnáním přísloví: Ženu ani květinou neuhodíš, a v našem případě bych použila: Dítě nelaskavým jazykem nezarmoutíš.