Rizika slovního hodnocení

Už tři roky se účastním různých workshopů v rámci Praxe v pedagogice, ale doposud jsem se nesetkala s workshopem, který by mě tolik zaujal a obohatil, jako právě workshop „Slovní hodnocení a jeho rizika“, který vedla paní psycholožka PhDr. Jana Nováčková. Seminář byl zaměřen primárně pro budoucí učitele, ale zároveň poskytoval velmi praktické rady do života každého z nás.
Častým problémem na školách je, že na každé dítě je „stejný metr“. Přestože se děti vyvíjejí různě rychle, je vyžadováno ode všech již v první třídě to stejné. Na nevyzrálé děti je tak vyvíjen obrovský tlak, a tak nabydou často již v raném věku dojmu, že jsou horší než děti jiné. Začnou se porovnávat a sebe vnímat jako špatné. Ztrácí se jejich motivace chodit do školy a učit se. Přitom tyto děti nejsou o nic horší, pouze dozrávají o něco pomaleji než děti jiné. Toto je na školách velkým kamenem úrazu. Často není prostor vnímat děti jako individuality a rozvíjet jejich osobní obdarování. Místo toho jsou stanoveny určité parametry, které udávají, čeho musí dítě dosáhnout, a pokud těchto parametrů dítě nedosáhne, pak je výsledek jeho snahy hodnocen jako neuspokojivý.
Děti se v průběhu svého života neustále setkávají s různými formami slovního hodnocení rolex replica watches. Nemyslím teď pouze hodnocení pozitivní a negativní. Obecně dělíme slovní hodnocení na hodnocení osoby a hodnocení činnosti, či určitého procesu, který osoba provádí. Hodnocení osoby samotné skýtá mnohá úskalí. Když učitel zahrnuje dítě od raného věku větami jako „Ty jsi šikovná, tos mi udělala radost.“, pak zasahuje dítěti do vnímání své vlastní identity. Často se pak stává, že takové dítě začne být závislé na takovýchto projevech pochvaly, a vyžaduje neustále zpětný kontakt i ve chvílích, kdy by mělo být schopno kritického myšlení a vyhodnocení své situace. Dalším problémem je, že se mění motivace dítěte k učení. Dítě už se neučí pro to, aby mělo dobrý pocit z dobře naučené látky, ale učí se, aby bylo pochváleno, aby učiteli udělalo radost. Jeho motivací je zvýšení jeho sebevědomí, to jej činí závislým na projevech druhých.
Stejně negativní dopad má také negativní hodnocení osoby. Například když dítě často slyší od učitele věty jako „Na co zase myslíš? Ty jsi na matiku úplně tupý.“ apod., pak si promítá tato slova do vnímání sebe sama. Nevidí, že špatně vykonalo pouze určitou činnost, kterou je možno napravit, ale je přesvědčeno, že ono samo je předmětem problému. I v tomto případě se mění motivace dítěte k učení. Dítě se neučí pro dobrý pocit získaný z naučené látky, ale aby se vyhlo trestu. Tento přístup si často nese i do budoucího života.
Velký problém slovního hodnocení osoby je také v tom, že často dochází k „nálepkování“. Dítě je například učitelem nazýváno jako „sluníčko naší třídy“. Takové dítě se potom cítí zodpovědné neustále tímto „sluníčkem“ být, nehledě na jeho pocity a osobní potřeby. Dítě se naučí hrát určitou roli, aby splňovalo očekávání učitele. Stejně nebezpečné jsou také nálepky typu „problémový žák“, „loudálek“ apod. Dítě nevnímá problém v konkrétním jevu, na kterém je potřeba pracovat, ale vnímá za samotný problém sama sebe. Proto ani nemůže mít správnou motivaci něco na svém přístupu měnit. Tyto „nálepky“ s sebou také přináší neporozumění v třídním kolektivu. Slovní hodnocení způsobuje tedy také ohrožení ve vztahové rovině.
Druhým, a správným způsobem slovního hodnocení je hodnocení činnosti. Rolex Replica Člověk se záměrně vyhýbá hodnocení druhého jako osoby, spíše hodnotí jeho činnost či výsledek činnosti. Například učitel neřekne „Ty jsi šikovná, krásně jsi to napsala.“, ale spíše popíše činnost dítěte slovy „Úhledně upravený sešit.“. Dítě, které slýchá hodnocení činnosti, kterou vykonalo, si tak nespojuje úspěch či neúspěch se svou osobou samotnou. Nedochází k ovlivňování jeho identity, a tedy ani jeho sebeúcty. Dítě může být stále samo sebou a učí se kritickému myšlení. Dokáže zhodnotit, vykonalo-li něco ke svému vlastnímu uspokojení, dokáže vidět chyby, na kterých je potřeba zapracovat. Učí se celý proces činnosti pojmenovat a snáze pak může pracovat na zlepšování své činnosti.
Škola má vzdělávací, ale také socializační funkci. Socializační funkce je velmi významným faktorem, působícím na žákův duševní rozvoj. Vztah učitele k žákovi má velký vliv na žákovu sebeúctu. Sebeúcta je imunita naší osobnosti. Má-li dítě nenarušenou sebeúctu, pak se chrání před útoky druhých, nebere si věci tak osobně, nedělá věci, kterými by klesalo ve vlastních očích i v očích druhých.
Tato tématika mě velmi zaujala, protože se týkala lidské psychiky a sebeúcty. Sama na sobě i na mnohých lidech kolem sebe vnímám, jak velký vliv na nich zanechalo slovní hodnocení jejich osoby. Můžu potvrdit, jak velký vliv na člověka má, když si zvykne určovat svou hodnotu podle toho, co o něm říkají druzí. Vnímám, jak kladně na lidskou psychiku působí, když člověk neurčuje svou hodnotu podle toho, kolik toho zvládl, nebo na jakém místě se umístil oproti druhým, ale jednoduše si váží sám sebe, protože je lidská bytost, stejně hodnotná, jako kdokoli jiný. Učitelské povolání je velmi zodpovědná profese a učitel zanechává otisky svého chování na mnoha žácích, kteří s ním přišli do styku. Proto jsem ráda, že existují workshopy, jako byl tento, které nám, budoucím učitelům, pomáhají dozrát do osobnosti, která bude mít na své žáky příznivý vliv.