Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

Téma, se kterým se budeme setkávat stále častěji, pokud se u nás zruší praktické a speciální školy. Proto jsem se dlouho nerozmýšlela a na workshop s tímto názvem se přihlásila. Následně jsem se zamyslela, jestli je vůbec možné, spojit v jedné třídě dohromady děti zcela zdravé nebo bez vážnějších problémů s dětmi s handicapem, ať už tělesným, mentálním nebo jiným? Podle mého názoru by se speciální školy rušit neměly, protože měly své opodstatnění. Žáci do nich byli umístěni na základě doporučení pedagogicko-psychologické poradny. Byli rozděleni do menších skupin, a to pro ně bylo výhodnější, protože se jim mohl učitel více věnovat. Kdybychom však tyto děti poslali do běžných základních škol, i kdyby byl ve třídě jen jeden žák s handicapem, už je to změna, a to jak pro něj, tak i pro jeho nové spolužáky. Ti ho mezi sebe nemusí přijmout, mohou se mu posmívat nebo ho dokonce šikanovat.
Dítě s postižením vyžaduje speciální pozornost. Má sice svého asistenta, který mu pomáhá s pohybem, učením a komunikací, ale hlavní roli ve třídě má učitel. Ten se však musí během vyučovacího hodiny věnovat všem dětem. Kdyby se více věnoval jednomu dítěti, ostatní by to začali brát jako zvýhodňování, nadržování. A co má pak takový učitel dělat? Má ve třídě žáka, například s mentálním postižením, který je zcela na jiné úrovni chápání jako ostatní, ale musí ho začlenit do výuky. Musí mu připravovat odlišnou práci než ostatním, musí mu dát více času na pochopení i na vypracování zadaných úkolů. Běžné zkoušení či psaní testů také nepřipadá v úvahu. A to se opět může stát podnětem pro spolužáky, aby tohoto žáka nepřijali mezi sebe.
Co je tedy důležité pro učitele, který očekává příchod dítěte s postižením do své třídy? Jak by se měl připravovat? A čeho se vyvarovat? Učiteli by nemělo chybět nadšení. Měl by novou situaci brát jako výzvu a snažit se ji zvládnout. Z počátku to pro něj bude asi hodně náročné, všichni si budou muset zvykat na něco nového, neznámého. Učitel by měl pozměnit organizaci vyučovací hodiny, ale zase ne příliš, aby to nebyla velká změna pro stávající žáky. Měl by myslet na to, že jiná bude práce s postiženým žákem a jiná se zbytkem třídy, čemuž by měl přizpůsobit i způsob hodnocení při ověřování si znalostí a dovedností. Oporou a pomocí učitele by se měl stát asistent pedagoga, který se bude postiženému žákovi věnovat ve chvílích, kdy bude učitel pracovat s ostatními.
Pokud se všichni budou snažit a hlavně pokud budou chtít, mohou časem vytvořit dobře pracující a fungující kolektiv. Vše je jen otázkou času, než se sžijí a pochopí navzájem své potřeby.