Úvahy /

Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně základní školy

Chovejme se slušně. Vždyť ani já, ani ty nejsme dokonalí
Absolvování workshopu mi v něčem otevřelo oči. Už odmalička vím, že jsou mezi námi lidé, kteří mají specifické problémy, ale až tento workshop mě donutil zamyslet se nad tím, jak se těmto lidem asi žije. Média a všeobecně společnost nám podsouvají pořád dokonalý model toho, jak by měl člověk žít, vypadat, myslet, co by měl jíst a podobně. Jakékoliv odchylky jsou nepřijatelné a vnímané spíše negativně. A přitom většina lidí, kteří mají nějaký problém, si ho nezavinili sami, ale byl jim dán osudem. Lidé jsou kritičtí, ale nejvíce kritické dokážou být děti. A pak může nastat peklo. Učitelé se žáky snaží vést k toleranci, ale jaký je vlastně výsledek?
První varianta je ta, že žáci budou přehnaně pozorní a tolerantní k žákovi s poruchou, což v něm může vyvolat pocit, že se vždycky najde někdo, kdo mu pomůže, protože ON má přece nějakou poruchu a tak mu někdo MUSÍ pomoci. Bude mu promíjena spousta úkolů, když se mu něco nepovede, bude stejně pochválen a svou poruchu už ani tak nebude vnímat jako poruchu, ale jako něco pozitivního, co mu ulehčí život. Ano…taková je dnešní doba, všichni se snaží dostat maximum za minimum a nevyhne se to ani dětem s poruchou, protože i oni si umí dát jedna a jedna dohromady a jelikož vidí všude kolem sebe, že je takové chování přípustné, nebude jim dělat problémy se takhle chovat. Stanou se z nich sobečtí lidé, kteří se budou snažit všechno obejít a veškerou svou práci hodit na ostatní. Budou se vymlouvat, že oni to nemůžou udělat a zleniví, protože vždycky přesvědčí nějakou oběť, že jsou na tom velmi špatně a že bez jejich pomoci nezvládnou daný úkol udělat.
Druhá neméně dobrá varianta je ta, že se žáci (v nejhorším případě i neprofesionálně se chovající pedagogové) budou žákovi se specifickou poruchou smát a tento znevýhodněný žák si vytvoří psychický blok, bude se za svou vadu stydět a bude si vyčítat, že ji má, i když to není jeho chyba. Psychická šikana je pro slabé povahy neúnosná. V krajním případě může psychická šikana vést až k fyzické, ale to už je opravdu nejhorší možná varianta. Každopádně jakákoliv forma šikany má negativní dopad na dětskou psychiku a hlavně na psychiku dospívajících. Tyto nepříjemné zážitky ze školy mohou přerůst v deprese, ztrátu sebevědomí a ke snaze o izolaci od okolí. Po takovém jedinci se v budoucnu budou ostatní vozit, protože on si to nechá líbit, jelikož nebude mít dostatek sebevědomí a odvahy na to, aby se bránil a prosadil vlastní názor.
Třetí varianta je zlatá střední cesta, která doufám převládá. Žák se specifickou poruchou je respektován ve zdravé míře, nikdo se mu nesměje, není okatě zvýhodňován a je začleněný v kolektivu. Pracuje se svou poruchou, kterou vidí jako malé znevýhodnění, ovšem ne jako katastrofu, která by mu bránila v tom, aby vedl spokojený a plnohodnotný život. Respektuje to, že nikdo není dokonalý a ostatní to také respektují.
Závěrem bych chtěl říct, že je hlavně otázkou rodičů, jak se bude dítě se specifickou poruchou chovat, cítit a jak bude svoji poruchu vnímat. Pokud jsou necitliví a ambiciózní rodiče, kteří vidí to, že mají dítě s poruchou jako selhání, není se čemu divit, když se dítě za svou poruchu stydí. Dále je potřeba mít k dispozici dobře vyškolený pedagogický sbor a žáky, kteří přijmou žáka se specifickou poruchou do kolektivu a pomohou mu tak prohloubit vnímání své poruchy jen jako malý nedostatek.

rolex replica watches www.rabanwatch.com/