Úvahy /

ÚVAHA: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí

Dokáže židovské muzeum v Praze vytvořit zajímavý výukový blok, který by zaujal děti i jinde než v „židovské škole“? Opravdu si myslíte, že znáte pojem holocaust dostatečně důkladně? Byl osud všech Židů za války stejný? Nevěděl jsem, že bych měl potřebu si všechny tyto otázky položit. Po čtvrtečním workshopu jsem tak udělal a navíc jsem si na ně i odpověděl?

Kolik úsilí musí dát příprava jedné výstavy? Kolik času strávíte zpracováním pěti různých lidských osudů zasažených válkou? Kolik informací o holocaustu může člověk najít? Kolik znalostí o této problematice by člověk měl mít? Na všechny tyto otázky je stejná odpověď: hodně. Pokud má být ale vzdělávací projekt spojený s výstavou smysluplný, musí zaujmout i žáky. Hodně práce by přišlo vniveč, kdyby si žák, který výstavu navštíví, neodnesl vůbec nic. Projektu „Neztratit víru v člověka“ se dokonale povedlo efektivně předat poselství výstavy jejím návštěvníkům. Jak to můžu tvrdit, když jsme v rámci workshopu neměli možnost celou výstavu shlédnout? Forma, jakou jsme s výstavou pracovali, byla naprosto jedinečná a vtáhla nás velmi rychle do tématu.

Po úvodním shrnutí historických souvislostí a událostí, které vedli k fenoménu dnes označovanému jako holocaust, jsme byli všichni zvědaví, jakým způsobem bude pro nás tento workshop přínosnější než hodina dějepisu. Workshop nevedl žádný pamětník, který zažil holocaust na vlastní kůži. Lektorka sama přiznala, že již 4 roky nepřednášela, protože je na mateřské dovolené. Naší skupinu netvořili žáci základních škol, kteří se s problematikou holocaustu postupně seznamují. Ba co víc, řada z nás měla za sebou maturitu z dějepisu a snad pro nikoho nebylo novinkou, že izraelští výzkumci upřednostňují pojem Šoa před termínem holocaust. Jak se tedy povedlo, že jsme se všichni ponořili do práce a po 40 minutách byli schopni představit své výsledky ostatním účastníkům? Popravdě řečeno ani přesně nejsem schopen popsat, jak rychle se míček ocitl na naší straně hřiště a my se aktivně zapojili do práce. K dispozici jsme měli pracovní listy, panel z výstavy, tužku a papír. Z uvedených materiálu jsme měli vyčíst příběh jednoho židovského dítěte, které prožilo holocaust. Mě osobně do práce nejvíce motivoval materiál, se kterým jsme pracovali. Pracovní listy byly tak poutavě zpracovány, až mi bylo líto, že je nemůžu všechny důkladně pročíst. Informace jsme měli shromažďovat pouze k jedné osobě, osudy těch ostatních jsme tedy museli jen rychle přeletět. Pracovali jsme v týmu. I to je pro nás poměrně neobvyklé, přesto se velmi rychle vytvořili pozice hledačů údajů, zapisovatele, koordinátora postupu i pasivního sledovatele. Za 40 minut se nám podařilo shrnout příběh jednoho děvčete, které před Hitlerem uprchlo do Anglie a po válce se opět vrátilo. Těchto 40 minut nám velmi rychle uteklo. Jak se to povedlo? Zajímavé téma, netradiční pracovní pomůcky, týmová spolupráce. Zdánlivě jednoduchý postup. Až tak jednoduchý, že jsme se mezi sebou ptali: Proč toto nefunguje na každé škole. Je to výzva, když se didaktiku učíme na základě metodiky židovského muzea.

Na závěr jsme měli představit osud dítěte, po kterém jsme 40 minut pátrali. Bohužel tato část přinesla pro mě osobně velké zklamání. Z pěti prezentací mě ani jedna ničím nezaujala. Spolupráce prezentujících dvojic byla vesměs chabá. Přečíst data z papíru byl občas problém. Není se tedy co divit, že pozornost posluchačů rychle opadla.