zpět na detail: Předcházení vývojovým poruchám učení
Pro svoji úvahu jsem si vybrala téma Poruchy učení, protože tímto směrem byly zaměřeny i mé absolvované workshopy.
Na jednom z workshopů nám přednášející, zástupkyně Waldorfské školy, řekla, že všechny poruchy učení - dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie a kromě poruch učení také epilepsie, jsou způsobeny nedostatkem pohybu dětí! Podle ní je to způsobeno tím, že dětí sedí u televizí či počítačů, méně se hýbou a to má vliv na poruchy učení.
Já s tímto názorem ovšem nesouhlasím. Vždy se tvrdilo, že jde o specifickou poruchu učení, která je způsobena změnou v centrální nervové soustavě či špatnou činností mozkových hemisfér velký vliv na ni má také dědičnost. Nehledě na epilepsii u které je příčina úplně jiná.
Znám mnoho kamarádů, spolužáků ale i cizích dětí, které tráví většinu dne venku, v různých pohybových kroužcích, mají mnoho zájmů a nesedí jen u počítačů a přesto mají třeba s dyslexií problémy. Moje kamarádka mi sama přiznala že má dyskalkulii, ale rodiče jí na to „papír“ vystavit nenechali, řekli si: „však ona to zvládne.“ A zvládala to, z matematiky měla jedničky nebo dvojky, věděla, že musí postupovat pomaleji, příklad si několikrát přečíst a dávat pozor aby si nepletla čísla a ono to šlo.
Ani si nemyslím, že poruchy učení vznikají proto, že by děti málo četly, nebo se jim rodiče v tomto ohledu málo věnovali. Ale je pravdou pokud by rodiče své děti více vedli k četbě mohly by se projevy dyslexie zmírnit.
Dnes se poruchy učení vyskytují u velkého množství dětí. Je zde i fakt, že mnozí rodiče chodí s dětmi do pedagogicko psychologické poradny i když jejich dítě nejeví známky dyslexie či jiné poruchy učení. Snaží se o to, aby jim pedagogicko psychologický pracovník vystavil pro dítě posudek o poruše učení. Ale někdy by možná stačilo se s dítětem více učit, protože podle mého názoru přibývá rodičů, kteří pro své dítě chtějí úlevy, ale nemají k tomu vážný důvod. Proto je dnes tak velké množství dětí s dyslexií či jinou poruchou učení. Ale nesmíme propadnou stereotypu, že všichni dyslektici poruchu předstírají. Je také mnoho dětí, které mají objektivní příznaky těchto poruch a pro ně jsou různé mírné úlevy při vyučovaní vysvobozením od dalšího stresu. Protože existují i učitelé, kteří tyto problémy neberou vážně a myslí si stále, že se tyto děti jen špatně učí a rodiče se jim dostatečně nevěnují.
Generace mých rodičů měla ve třídě třeba jen jednoho žáka s poruchou učení, ale tehdy se jen řeklo: „Je hloupý, neučí se, je to lajdák.“ Dnes tyto děti mají to štěstí, že existuje diagnóza Poruchy učení, díky které mohou bez větších problému, ale s velikou pílí vystudovat i vysokou školu a stát se třeba i lékařem.
Jen bych doporučovala více osvěty pro rodiče i učitele, kteří tyto děti vzdělávají, aby s nimi měly větší trpělivost a podporovaly je.