Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

ÚVAHA: Mocenský a partnerský model ve výchově

Během tohoto ročníku jsem se zúčastnila celkem tří workshopů. Jednalo se o mocenský a partnerský model ve výchově, vzdělávání a vztazích; mentální anorexie a bulimie – novodobé projevy nepřijetí sebe ; pocit bezpečí ve třídě.

Zaujaly mě především dva workshopy: mocenský a partnerský model a pocit bezpečí ve třídě - shodou okolností oba workshopy patřily manželům Kopřivovým. Bylo to pravděpodobně díky jejich psychologickému přístupu a mnohaletým zkušenostem v oboru. Především mě nadchla otevřenost a pohotová reakce manželů na nejrůznější záludné dotazy studentů. Na vše měli odpověď a všem, kdo se tázal, dokázali poskytnout radu jak se poprat s daným problémem.
Beze sporu jsem se dozvěděla spousty novinek ve výchově. Líbilo se mi, že se nejednalo o rady striktně pro profesi pedagoga, ale mnohdy i pro „profesi“ budoucích rodičů. Nikdy by mě nenapadlo, že se na výchovu dítěte může jít úplně opačným směrem než jsme tomu byli zvyklí doposud. Nikdy neříkat ne, dítěti nezakazovat, ale navrhovat jiná možná řešení. Zatím mi to přijde trochu jako sci-fi, vzhledem k tomu, že o typu této výchovy jsem slyšela poprvé, ovšem kdyby se opravdu povedlo takhle jednou vychovávat děti, určitě by to přineslo své plody.
Ve workshopu pocit bezpečí ve třídě, bylo téma, jak už z názvu vyplývá, spíše pedagogické. Ovšem pro mě velmi důležité a zajímavé a určitě plně využitelné v praxi. Nejvíce mě nadchla diskuze o jakémsi řádu, které by děti měly dostat při nástupu do školy. Je to logické, když chce učitel dobře vycházet se svými žáky, měla by být určená jakási pravidla, kterými se budou všichni řídit. V dnešní době, nebo co si aspoň já ze základní školy pamatuji, bývá obvyklé, že učitel napíše řád- to nesmíš, to musíš a žáci se tím musí řídit. Nový model je založený především na dohodě žáků s učiteli, na pravidlech, případně sankcích, které budou při porušení platit samozřejmě pro všechny. Všichni se prostě podílejí na vzniku pravidel, což žákům dodá na hrdosti, že oni něco vymysleli, a bude pro ně především snadnější tato pravidla dodržovat. Jako budoucí pedagog se určitě tento systém pokusím využít, protože mě jednoduše nadchl. :-)

Co se týče třetího workshopu – mentální anorexie a bulimie, tak mě zaujala především poslední část workshopu – diskuze. Každý ze zúčastněných přidal svůj pohled, či životní zkušenost na probíranou problematiku a diskutovalo se. Bohužel musím konstatovat, že moc novinek jsem se nedozvěděla. Nicméně workshop byl zajímavě zpracován.


Na závěr bych snad jen řekla, že by se každý, kdo studuje pedagogickou fakultu, měl povinně účastnit nějakého workshopu. Nejedná se jenom o cenné zkušenosti a rady, které se mohou uplatnit v profesi pedagoga, ale mnohdy se studentům dostává spousty dobrých rad, které jsou uplatnitelné i v soukromém životě.