O čem snívá sv. Kateřina

Workshopů, jež nabízí program Pedagogika v praxi, jsem se účastnila v tomto letním semestru poprvé a musím říct, že mě tyto workshopy velice mile překvapily, a to nejen po stránce obsahové (zajímavé informace, sympatičtí lektoři a zároveň odborníci), ale
i organizační. Z velké nabídky workshopů jsem si vybrala: „Anglicky všemi smysly není nesmysl“, „Jak pracovat s dětmi a mladistvými pod vlivem drog“ a „O čem snívá svatá Kateřina“. Všechny tyto workshopy bych vysoce ocenila, nejvíce mě však zaujal workshop
„O čem snívá svatá Kateřina“ – a to i přesto, že byl výtvarně zaměřený, a já ke skupině výtvarníků nepatřím, spíše naopak.
Workshop se konal dne 26. 4. v malebném prostředí Arcidiecézního muzea v Olomouci, přičemž počet účastníků byl poměrně malý, což vedlo k příjemnější domáčtější atmosféře.
Musím přiznat, že na tento workshop jsem šla plna očekávání a zároveň obav. Přemýšlela jsem, jaké to asi mohou být zázračné techniky, při kterých jsou schopni zaujmout
i malé děti v galeriích? (Přiznejme si, že někdy je těžké zaujmout na výstavě i dospělé, natožpak děti, které potřebují k zábavě stále nové podněty, jinak se nám nudí…).
Co to vlastně jsou animační techniky? Lze vůbec, aby nám muzejní pedagogové představili umění způsobem, jak ho vůbec neznáme?
Na všechny tyto otázky jsem si po skončení workshopu odpověděla kladně. Workshop byl protkán interakčními technikami a o zábavu rozhodně nebylo nouze. Již představování bylo zajímavou formou. Jelikož byl workshop zaměřen především na japonské umění, měli jsme za úkol být na chvíli kaligrafy a promítnout svou životní energii do svých kaligrafů a později se připodobnit k jednomu ze čtyř živlů (oheň, voda, země, vítr). Sama jsem se v poslední době o kaligrafii zajímala, bylo to tedy pro mě milé překvapení.
Udivilo mě, kolik informací je možné si z výstavy o japonské dřevořezbě si odnést
– a nemyslím si, že by mě zaujala jen tak sama o sobě, bylo to opravdu technikami. Měli jsme možnost sami na sobě pracovat, zkoušet, co dokážeme, jak vnímáme, vyzkoušet si jiné role, být herci.
V animačních technikách vidím budoucnost vyučování výtvarného umění. Myslím si, že ať už by děti měli dvakrát více hodin výtvarné výchovy a probíraly učivo na školách, nebude to pro ně tak velkým přínosem, jako dvě hodiny v galerii s muzejním pedagogem, jež má pro ně nachystaný zajímavý program a mají možnost si vše vyzkoušet na vlastní kůži. Workshop O čem snívá Kateřina byl pro mě cennou zkušeností a rozhodně bych ho doporučila všem budoucím učitelům výtvarné výchovy.